Všichni politici chtějí být Obama. Kdo by taky nechtěl, vždyť Barack Obama se stal ikonou politického úspěchu. Právě teď prožívá cosi jako líbánky. Milují ho nejen jeho voliči, ale má sympatie i mnoha lidí s odlišnými politickými názory. Tak nějak si asi každý politik představuje ve snech sám sebe. Někteří dokonce nejen ve snech. Naposledy Cyril Svoboda, který se rozhodl znovu kandidovat na post šéfa lidovců. „Lidé říkají Obama a mají chuť k dialogu, mají chuť něco řešit, protože jim tu chuť někdo dal,“ řekl v rozhovoru v Lidových novinách.

Bylo by zajímavé spočítat všechny světové politiky, kteří se k Obamovi veřejně přirovnali.

Pokud by se vůbec vešli na jeden seznam, byl by určitě pozoruhodný a bizarní. Sešli by se na něm lidé různorodých kvalit, osudů, lidé mravní i zlotřilí, idealisté i cynici. Obávám se však, že by společné měli vlastně jen jedno: že se Obamovi ani trochu nepodobají a nikdy se úspěchu jeho formátu ani zdaleka nepřiblíží. Právě proto, že se k Obamovi přirovnávají. Je to nejen nedostatek soudnosti, ale i ukázka nepochopení toho, jak politika funguje.

Barack Obama není nějaký princip nebo styl, který lze po zralé úvaze přijmout. Je to stejně směšné, jako kdybych v tomto textu oznámil, že jsem se rozhodl psát jako Michal Viewegh, nebo rovnou J. K. Rowlingová, protože jejich knížky mají úspěch a čtenáře. Jistě, na pultech knihkupectví jsou spousty knih, které mají na přebalech reklamní poutáky „nový Viewegh“ nebo „další Rowlingová“, ale žádné se ještě bestsellery nestaly. Tak jako politici šermující verbálně Obamou nikdy nedosáhnou jeho úspěchu.

Jistě se lze od Obamy mnohé přiučit, zejména třeba co se týče organizace jeho kampaně, využívání nových technologií či obecně politického marketingu. V tom byl Obamův přístup revoluční a nový. Pomohl mu získat voliče, ale ke zvolení by jen toto určitě nestačilo.

Kdepak, žádný návod ani vzorec. Obama představuje především konkrétní lidský osud, který „zafungoval“ v konkrétní době a souvislostech. Barack Obama je bezpochyby nesmírně inteligentní, vzdělaný a charizmatický muž. Ale měl především ohromné štěstí. Byl prostě ve správný čas na správném místě. I ta barva kůže, která by za normálních okolností ubírala kandidátům hlasy, byla najednou symbolem změny, po které Amerika tak intenzivně toužila. Štěstí je možná ta nejdůležitější substance úspěchu.

Nejen v politice. Kdyby se třeba Bill Gates narodil o pět let dříve, byl by dnes možná úspěšným právníkem v Bostonu. A kdyby se narodil o pět let později, byl by nejspíš jedním z těch mnoha tisíců podnikatelů, kteří se marně snaží napodobit úspěch člověka, který byl v pravý čas na pravém místě, aby mohl nabídnout firmě IBM operační systém pro novou věc jménem osobní počítač.

Být úspěšným - a míněno opravdu velmi úspěšným, jako v politice Obama či v byznysu Bill Gates - znamená nejvíc ze všeho mít štěstí a být na ně připraven. Proto jsou tyhle příběhy neopakovatelné. Od úspěšných lidí se můžeme leccos naučit, případně jejich úspěch zužitkovat pro sebe. Ale kdo říká, že bude „druhý Obama“, „druhý Gates“ nebo „druhá Rowlingová“, jako by rovnou svému štěstí a úspěchu mával na rozloučenou.

Navíc jen máloco vyznívá tak komicky jako právě sebesrovnání Cyrila Svobody s Obamou. On chce dát lidem chuť k dialogu a chuť „něco řešit“? Má za sebou příliš dlouhou politickou kariéru a vystřídal se v příliš mnoha funkcích, a nikdy nikomu tuto chuť nedal. Není tím typem politika, tak co ho to teď najednou popadlo? Berme to jako krizi politického středního věku.

Tohle není nic proti Cyrilu Svobodovi. Je slušným, solidním a pracovitým politikem, jakých v Česku není mnoho. Bere politiku jako službu, v žádné ze svých funkcí nezklamal a skandály se mu vyhýbaly. Chtít být Obamou je však nerozum.

Tím spíš, že superúspěch v politice je věc ošidná. Není pochyb, že Obama je dnes mimořádně inspirující a fascinující osobností. Ale otázka je, jak ten ohromný potenciál dokáže využít. A jestli je to vůbec možné. Historie ukazuje, že obří hvězdy v politice čeká nejčastěji podobný osud jako ty ve vesmíru, totiž že je zničí jejich vlastní gravitace. Podívejme se třeba na Tonyho Blaira, ke kterému se v době jeho prvního volebního vítězství upíraly podobné naděje a optimismus. A dnes je téměř tragikomickou figurou bez příznivců i respektu.

Jestli chce Cyril Svoboda udržet KDU-ČSL jako relevantní politickou sílu, měl by asi vymyslet něco lepšího než Obamu.

LN, 16.3.2009