Návštěva íránských poslanců v Praze byla, sama o sobě, dobrým nápadem. Přímá jednání s Íránem chce dnes vést každý, včetně americké prezidentské kandidátky Hillary Clintonové. V minulých týdnech po letecké katastrofě v jihovýchodní Asii dokonce poprvé přímo spolupracovali íránští a izraelští diplomaté a experti při identifikaci těl desítek obětí, turistů z obou zemí. Jednat se má téměř za každých okolností – a to i s těmi, s kým v mnohém nesouhlasíme. Záleží ovšem na tom, o čem a jak.

Chválu nesporně zaslouží ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který podle dostupných informací zdvořile a pevně zopakoval stanoviska Evropské unie, na jejichž formulaci se v jednáních sedmadvacítky podílela i Česká republika. O to větší kontrast tvořilo jednání poslanců Sněmovny. Bizarní a veřejnosti doposud utajený poslanecký spolek přátel Íránu prý nyní zklamaní členové raději sami rozpustí, protože prý od svých íránských kolegů neslyšeli to, co si mysleli, že uslyší. Buď to tedy nebyli pořádní přátelé, anebo nevěděli dost o skutečném dnešním Íránu. O jednání v Poslanecké sněmovně zatím nepronikly žádné podstatnější informace, a tak se můžeme jenom dohadovat.

Vzdělaní a obratní čeští poslanci – promiňte tu jízlivost, ale kdo viděl záběry České televize, porozumí - zcela určitě věděli už před jednáním, že v květnu 2005 přijalo 188 z 205 přítomných poslanců íránského parlamentu zákon, který zavázal vládu pokračovat v kontroverzním jaderném programu bez ohledu na cokoliv. Jak hlasovali ti, kdo přijeli do Prahy? Naši zákonodárci určitě svým íránským kolegům alespoň zmínili, že to možná bylo trochu neobratné a netaktické, když v listopadu 2004 po dlouhém jednání a zprostředkování Evropské unie jejich vláda program obohacování uranu zastavila výměnou za jednání o rozsáhlé politické a ekonomické spolupráci. Určitě se jich také zeptali, proč podle agentury Reuters poslanci tehdy hlasovali s voláním "Bůh je veliký" a "Smrt Americe". A zcela bezpochyby neopomněli zdvořile požádat o vysvětlení, proč zákon obsahuje i varování, že by Írán mohl přestat respektovat jím samým dávno podepsanou smlouvu o nešíření jaderných zbraní.

Také mohli hledat vysvětlení opakovaných výroků íránského prezidenta a poslanců, požadujících fyzické zničení členské země Organizace spojených národů Izraele, vychvalování či popírání holocaustu, anebo podporu pokusům o zavraždění nositele Nobelovy ceny za literaturu (a desítek dalších světových literárních cen) Salmana Rushdieho. Mohli vyjádřit znepokojení nad postupující okupací rozsáhlých oblastí jižního Iráku milicemi, cvičenými, řízenými a placenými íránskou vládou, stejně jako nad vyvražďováním šíitské demokratické opozice v Iráku, zkrátka nad útoky na všechny šíity, nepodporujícími íránskou územní expanzi.

Opakuji, je třeba jednat a slyšet hlasy a názory druhé strany téměř za každých okolností. V dnešním světě stále dostupnějších zbraní hromadného ničení a balistických raket prostě máme k válce blíž. Dlouhodobá diplomacie může být víc než kdykoliv v historii poslední obrannou linií mezi mírem a válkou. Musí ovšem jít o diplomacii nejen dlouhodobou, ale i zásadovou a kolektivní. Nevím, jestli jsou jí čeští poslanci schopni. Doufám, že ano. Protože v jednání s Íránem nejde jenom o vyslechnutí jeho názorů. Česká republika při takových jednáních nemůže zamlčet svůj názor opřený o naše vlastní evropské hodnoty.

A ten by měl znít: „Respektujme svoji odlišnost a hledejme to, co nás spojuje. Vytvářejme prostory spolupráce, které nebudou rukojmími politické propagandy. Jednejme o vyloučení možnosti konfliktu v každé ze sporných oblastí. Jsme otevřeni všem formám mírové spolupráce. Nepodpoříme žádné jednostranné akce proti Íránu. Ale, při všem, co je vám i nám svaté, věřte, že pokud by se Írán z jakéhokoliv důvodu stal zdrojem nevyprovokovaného ozbrojeného útoku na členskou zemi Evropské unie, Severoatlantické aliance nebo na Izrael, podpoří Česká republika kolektivní a okamžitou odpověď.“

A íránští poslanci by mohli odjet domů s jasnou zprávou, že s Čechy je možné jednat, protože zatím nesdílejí názor Francie či Spojených států nahlas upozorňujících na možnost preventivního vojenského úderu. A co kdyby se třeba obnovilo jednání s tou zatracenou Evropskou unií, která toho tolik nabízela v hospodářské oblasti.

Mnohé už za několik dní napoví výsledky návštěvy Vladimíra Putina v Íránu. Rusko, v bizarním souladu s imperiální carskou tradicí, zneužívá Írán a provokuje ho proti Západu. Prodává mu nejenom jaderné technologie, ale i raketové motory balistických raket a nejmodernější zbraňové systémy protivzdušné obrany. Úmyslně tak podněcuje militaristický fanatismus a vytváří možnost vlastního íránského vývoje útočných modifikací těchto zbraní. Rozhodnutí, a zodpovědnost za všechny důsledky jsou ovšem na vedení Íránu.

Doufejme, že o tom všem se naši poslanci se svými íránskými kolegy bavili. Že to nebyl jen popletený dialog neslyšících s nesebevědomými němými. Praha je tím v islámském světě totiž trochu pověstná. Prý na nás vždycky stačí jenom zvednout obočí. Vzpomeňme na Václava Klause, který před lety jako premiér s útlocitným ohledem na možné zraněné city šíitských fundamentalistů vehementně kritizoval návštěvu Salmana Rushdieho v Praze.

Írán může být navenek spokojen s vládou radikálního hnutí zneužívajícího islám. Musí ale v každém okamžiku vědět, že Západ, a to je kam Česká republika patří, vyznává jiné hodnoty a bude je bránit. Jinak se můžeme brzy dočkat chvíle, kdy devět desetin poslanců íránského parlamentu bude provolávat smrt i České republice.

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)