POLITIKA: Budoucnost tradičních stran je nejistá
Členové ČSSD před několika dny obdrželi obálky s otázkami pro vnitrostranické referendum. Vedení strany v čele s premiérem Sobotkou si od tohoto trochu neobvyklého kroku slibuje, že se strana více „otevře“, a to nejen stávajícím členům. Nepochybné je, že ČSSD nyní skutečně potřebuje zásadní změny, protože jinak by ji mohl velmi lehce potkat osud ODS, která (zatím s nejistým výsledkem) fakticky zápasí o přežití.
Loni na jaře si Bohuslav Sobotka nejspíše „brousil zuby“ na přesvědčivé vítězství ve volbách, jež se měly konat v červnu 2014, a pak (podle všeho) na menšinovou vládu, kterou by „jistili“ komunisté. Ale vše dopadlo jinak. ČSSD se slabým výsledkem (na to, že se mohla vymezovat proti nepopulární Nečasově vládě) jen těsně porazila hnutí ANO, komunisté zmizeli kamsi do stínu (aniž by je někdo postrádal) a v nesourodé koalici je zdaleka nejvíce vidět Andrej Babiš, zatímco ministři za ČSSD působí takřka v anonymitě.
Nepřipomíná to trochu něco? Že by mediální dominanci Miroslava Kalouska nad nevýrazným Petrem Nečasem? Hnutí ANO zvítězilo i ve volbách do Evropského parlamentu a nyní chystá „velký útok“ na Senát a zastupitelstva obcí, v čemž mu hodně napomáhají žebříčky preferencí a popularity, v nichž samo hnutí i jeho předseda lámou rekordy. Sociální demokraté se naopak nervózně poohlížejí po zoufale bojující ODS.
Kdysi dominantní česká pravicová strana se stále nachází v těžké krizi, která v podstatě začala už v Topolánkově éře. Nečasův nástup byl možná spíš „klidem před bouří“ a nynější předseda Petr Fiala nemá žádnou jistotu, že loď „modrých ptáků“ tuto bouři překoná. ODS aktuálně má asi jen své pověstné „tvrdé jádro“, které jí (byť se skřípěním zubů) dá hlas vždy, ale předchozí pestré zástupy pravicových voličů postupně poztrácela.
A zdaleka ne všichni „utekli“ k TOP 09. Hodně konzervativních euroskeptiků se přesunulo ke Svobodným, jimž zajistili senzační zisk mandátu ve volbách do europarlamentu, zatímco řada liberálních voličů podpořila hnutí ANO. Jenže to vykazuje schopnost „odsávat“ hlasy i ČSSD, protože jde o skutečně široce pojatý „catch-all“ subjekt, který umí (a to i díky mnohoznačným formulacím) zaujmout téměř každého.
Loňské představy ČSSD o velkém triumfu mohly být jen iluzí, jež vznikla z opravdu fatálního podcenění potenciálu hnutí ANO a jeho mistrně provedené kampaně. Parlamentní volby, které by se konaly v řádném termínu, by totiž možná drtivě vyhrál naopak Andrej Babiš, jenž velice účinně zachytil nejen rostoucí nespokojenost voličů, ale i poptávku po výrazných osobnostech s „nepolitickým“ pozadím. Etablované strany se pak ocitly v roli toho, kdo onu nespokojenost způsobil a současně nenabízí zajímavé a silné osobnosti.
ODS teď pije svůj pohár hořkosti, kdežto ČSSD to teprve čeká, dost možná už po podzimních volbách. Na jakékoli „škobrtnutí“ premiéra Sobotky čeká i silná vnitrostranická opozice, která by však mohla sociální demokracii ještě více oslabit, protože voliči už nemají náladu sledovat neustálé půtky stranických špiček. Pnutí už se sice projevují též v ANO, jenže za „konfliktním potenciálem“ v ČSSD pořád dalece zaostávají.
Zákony politického trhu jsou nelítostné. Jestliže ODS nezíská zpátky důvěru voličů, nahradí ji jiný subjekt (že by právě Svobodní?), to samé ovšem platí i pro ČSSD. Popularita ANO určitě nemusí být trvalým jevem, ale klesající zájem voličů o tradiční strany představuje dlouhodobý trend. Bohuslav Sobotka už nemá mnoho času na změny, bez kterých možná budeme za rok či dva spekulovat, který subjekt by mohl být „náhradou“ ČSSD.