Kamarád, když rozebíral rozporné informace z médií kolem volby presidenta, mi položil otázku: Proč vlastně je tolik rozruchu nad tajností voleb? Má to snad znamenat, že volitelé, poslanci a senátoři, by hlasovali jinak, kdyby jim nehrozilo, že se někdo dozví, jak se rozhodli, a že by hlasovali úplně jinak, kdyby měli svůj názor říci veřejně?

S notnou lítostí jsem jako bývalý politik, znalý toho, jak to ve Sněmovně chodí, musel konstatovat, že výsledek hlasování je nejspíš u mnoha politiků dramaticky jiný.

Čeho se vlastně bojí? Svých stranických bossů? Veřejnosti? Vždyť jak bossové, tak prostí zákonodárci mají zastupovat zájmy svých voličů. Kdyby to mělo být tak, že v tajné volbě se chce někomu hlasovat jinak než ve veřejné, znamenalo by to, že nás naši volení zástupci podvádějí, že kdykoli na ně nevidíme, dělají si, co chtějí, a teprve když hrozí, že jejich jednání někdo zveřejní, začnou se chovat jinak. Co z toho si máme přát?

Kamarád se ptal dál: Čeho se bojí? Copak nežijeme ve svobodné zemi? Pro odpověď není daleko: Před pěti lety jedna nejmenovaná strana zcela zlikvidovala jednoho svého nejmenovaného politika právě kvůli tomu, že se přiznal, že v tajné prezidentské volbě hlasoval jinak, než mu jeho strana přikazovala. Prostě se bojí o svou politickou kariéru.

Novináři na tuto hru přistoupili. Neptají se, co jednotlivým poslancům a senátorům říkají voliči a co jim napovídá svědomí. Ptají se s jistou škodolibostí, zda poslechnou stranické vedení. Straničtí bossové mají sice výhodnější postavení, protože do jisté míry mohou ovlivnit rozhodování své strany, ale také se bojí svých soukmenovců (dokonce více než politických odpůrců), takže musí zaujmout bojové strategické postavení v zákopech tak, aby jim nikdo nemohl nic vyčítat v době zákopové války. (Mezi námi: protože jejich kariéra dosáhla vyššího vrcholu, jejich strach je úměrně tomu také vyšší.)

Listuji Ústavou a jímají mne obdobné pocity, jako když jsem si v době totality v kotelně pročítal kodexy lidských práv: krásná slova, ale vzdálená realitě. Například: „Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou při tom vázáni žádnými příkazy.“ Má to znamenat, že svědomí politiků je závislé na přítomnosti novinářských objektivů? Má to znamenat, že svědomí politiků je závislé na příkazech a pokynech stranických bossů? Má to znamenat, kdyby se rozhodovalo o něčem takovém, jako byla sovětská okupace, že by se mezi politiky našly jen ojedinělé výjimky schopné zachovat se podle svého svědomí? Pak to ale znamená, že slib, který složili, skládali s výhradou. Věděli, že kromě své cti, svého svědomí a svého vědomí se budou řídit hlavně stranickými direktivami. Ústava nám říká, že pokud slib složili s výhradou, je to důvod číslo jedna k zániku jejich mandátu. Jelikož se svého mandátu dobrovolně nevzdají, nezbývá, než abychom se znovu sešli k cinkání klíčema, až si budeme přát, aby začala platit naše Ústava.

7.2.2008