Nikdo nám nemůže splnit tolik, kolik toho Andrej Babiš a Jan Hamáček naslibovali

Namátkou: vyšší platy, vyšší důchody, placenou nemocenskou od prvního dne, vyšší rodičovskou, levné úvěry na bydlení pro mladé rodiny, dotované jízdné pro studenty a důchodce, zálohované výživné... V jejich dárkovém koši, pardon, programovém prohlášení, se skvěle vyjímá taky Babišovo „nejsociálnější opatření“: Nižší daň z přidané hodnoty na točené pivo – pouhých deset procent!

Z výčtu je patrné, že chléb a hry byly dobré leda pro staré Římany. Češi si zaslouží vylepšenou verzi pro 21. století – prachy, pivo a hry. I na ně totiž vláda v programu pamatuje. Ujišťuje v něm, že se bude zasazovat o „pořádání významných mezinárodních sportovních akcí“ a slibuje „jejich podporu ze státního rozpočtu“.

Obchod a politika

Vláda zkrátka plánuje hodokvas. Co na tom, že ekonomická pohoda může skončit třeba už příští měsíc. Že vám to nikdo neřekl? Nejspíš to je tím, že spoléháte na ekonomy. Ti však až na výjimky žádný hospodářský malér, žádnou recesi předpovědět nedokážou.

Tentokrát je nicméně situace čitelnější, protože rizikem je nejen nadbytečná likvidita nafukující se bubliny. Do obchodu se začíná plést vysoká politika, a to v míře vyšší, než je obvyklé a způsobem, který pro zemi s otevřenou ekonomikou může mít neblahé následky: Donald Trump vyhlašuje cla, Evropa a Čína odpovídají stejnou mincí. Stojíme na prahu obchodní války.

Dopady takové války analyzovala investiční společnost Pictet Assets Management. Její model, který zveřejnila agentura Reuters, popisuje, jaké by mělo důsledky desetiprocentní clo na (všechny) výrobky Made in USA. Zásadní… Společnost dospěla k závěru, že by globální ekonomiku stihla stagflace – stav, kdy je současně vysoká inflace a ekonomika stagnuje.

Pictet zároveň odhaduje, že by se firmám snížil zisk v průměru o 2,5 procenta.

Dopady by přitom nebyly rozložené rovnoměrně. Cla by nejtvrději dopadla na ekonomiky zemí silně navázaných na globální hodnotové řetězce, které jsou definovány jako součet přidané hodnoty ze zahraničí k exportu a přidané hodnoty dodávané do zahraničí.

Mezi tyto země patří Česko. Pictet Asset Management ho řadí na pátou příčku v žebříčku závislosti na hodnotových řetězcích – za Lucembursko, Tchaj-wan, Slovensko a Maďarsko. To všechno jsou malé státy, které jsou na plynulém toku zboží a služeb přes hranice závislé silněji než ty velké.

Co víc, českou ekonomiku by navíc mohla poškodit nejen celní válka, ale také kontroly na hranicích. Ty se dají se předpokládat v případě, že se Evropská unie neshodne na způsobu, jak si rozdělit migranty.

Souběh obchodní války a hraničních kontrol by byl pro Česko tím nejhorším scénářem.

Kdepak úspory

Tyto hrozby, jakkoli jsou reálné, však kabinet ve svém prohlášení nebere na vědomí. Optimisticky si naplánoval trvalý růst téměř všeho – včetně svých mandatorních výdajů (důchody, nemocenská, státní sociální podpora…), které sám nemůže omezit. Jsou dány zákonem a v parlamentu bývá téměř nemožné najít většinu pro škrty v sociálních výdobytcích.

Je přitom nasnadě, že s vyšším podílem mandatorních výdajů bude rozvaha (bilance) rozpočtu méně odolná vůči případnému propadu příjmů státu.

A co dluh? Výnosy z daní rostou, patřilo by se tedy dluhy splácet, a tak si vytvořit polštář pro horší časy, kdy se příjmy rozpočtu propadnou.

Jistě, nahlíženo evropskými měřítky, patříme co do výše dluhu mezi premianty, jak Babiš rád připomíná. S relativní výší státního dluhu vůči hrubému domácímu produktu 32 procenta jsou před námi v Evropské unii pouze Estonci, Lucemburčané a Bulhaři. To však neznamená, že dluh je zanedbatelný. Pořád je výrazně vyšší než v roce 2007 před nástupem krize.

Z programu Babišovy a Hamáčkovy vlády vyplývá, že cílem vlády není snížit absolutní hodnotu státního (nebo veřejného) dluhu, ale „stabilizovat dluh ve vztahu k hrubému domácímu produktu“ a „držet ho na nízké úrovni“. Nízká úroveň ale v programovém prohlášení (pro jistotu) definována není.

Babišova první vláda každopádně nalinkovala strategický rozpočtový plán s deficity ve výši 50 miliard korun až do roku 2021. Premiér i jeho ministryně financí Alena Schillerová ho chtějí „plnit“ i v koaliční vládě. A sotva se dá předpokládat, že je sociální demokraté budou tlačit k vyrovnanému rozpočtu.

Murphy měl pravdu

Letecký technik Edward Murphy proslul formulací zákonů schválnosti. Ten základní, z něhož jsou ostatní zákony odvozeny, je tvrzení „co se může pokazit, to se pokazí“.

V ekonomice i obchodu se jeho platnost potvrdila nesčíslněkrát. Kdyby ho vlády měly na paměti, nemusely mít krize tak vážné následky. Slibovat „prachy, pivo a hry“ je však snazší.