Vždy mne jímá úzkost a ještě jakési déja vu, když nějaká politická strana, obecně základní pilíř demokratického politického systému, která má být místem vzniku kreativních přístupů a má hýřit nápady, se namísto toho stává vehiklem starého haraburdí, trošičku opískovaného, a ještě se tím chlubí.

ODS je stranou, která uzurpovala nejkrásnější název, jaký může (z mého pohledu) politická strana mít.

Statutární kibic

Podívejme se nyní na část rozhovoru Jana Zahradila, který dal ČT24 v předvečer sjezdu ODS ještě jako její první místopředseda – s výhodou vědomí, jak celý ten sjezd nakonec dopadl.

Moderátorka se Zahradila zeptala, jak těžkou bude mít obhajobu své pozice, na niž si brousili drápky ještě další tři kandidáti. Zahradil promluvil o tom, že ODS je demokratická strana a že si myslí, že „je dobře, že je víc kandidátů na prvního místopředsedu, protože to ukazuje, že ta strana už je zase atraktivní – kdyby to nikdo nechtěl dělat, tak by asi bylo zřejmé, že s tou stranou nikdo nespojuje žádné naděje a žádnou budoucnost“.

Moderátorka Zahradila zaskočila otázkou, kdy jeho vlastní vývody aplikovala i na volbu předsedy: „Když bych použila vaše slova, je to špatný signál, že je jenom jeden kandidát na předsedu?“ Zahradil začal fabulovat: „Ne, to je zase trochu jiná záležitost, protože předseda jako hlavní představitel politické strany by měl mít jasný a nezpochybnitelný mandát.“

Jako by takový mandát mohl vzniknout z volby jednoho kandidáta! Není to spíše naopak? Není mandát vzešlý z volby téměř aklamační něčím, co připomíná spíše volbu severokorejského Kimečka?

Moderátorka to zkusila z jiné strany. Jestli prý ta jediná kandidatura na předsedu ODS není dána tím, že strana momentálně nemá víc silných osobností. Zahradil kontroval, aniž by na otázku odpověděl, že pod Fialovým vedením se strana stabilizovala, preference jí mírně, pomalu sice, ale rostou, a tudíž není jeden jediný důvod, aby se někdo pokoušel v křesle předsedy Petra Fialu vystřídat.

Moderátorka kontrovala, jestli prý on sám o tom ani na minutu nezauvažoval. Zde Zahradil vyjevil své krédo: „Já jsem loajální první místopředseda, už jsem jím vlastně podruhé, poprvé jsem tu roli plnil za Mirka Topolánka a já přesně vím, co má dělat první místopředseda – je to člověk, který toho předsedu může doplňovat, může říkat věci, které ten předseda třeba říkat nemůže... V tomhletom jsem velmi zkušený politik, troufám si říci, a když jsem první místopředseda, vím přesně, co mám v téhleté funkci dělat. Takže rozhodně ani na minutu jsem nepomyslel na to, že bych snad mohl kandidovat na předsedu... Byl by to naprostý nesmysl, bylo by to nelogické a tu stranu by to poškodilo.“

Taková řeč, to je něco jako boží dopuštění. Takže Zahradilova kandidatura na předsedu by ODS poškodila – nu, sebekritika byla v partajním životě vždy oceňována. Zahradil prozradil, že si vybudoval pelíšek, z něhož může říkat věci, aniž by byl v první řadě kvůli odpovědnosti. Perfektní pozice, dalo by se říci, statutárního kibice. A ještě ke všemu univerzálního – zastával tu funkci, když šla strana dolů, zastával tu funkci, když šla strana nahoru. Jak vidno, byl oplachovací a zřejmě neměl na dění ve straně – přinejlepším – žádný vliv.

Vyšumění

Jakpak celé to sjezdování dopadlo? Sólokandidát Petr Fiala dostal 93 procent hlasů a nominálně získal silný mandát tak, jak si přál. Reálně je ten mandát slaboučký, protože byl získán bez boje. Post prvního místopředsedy Jan Zahradil neobhájil, přes svou vyhlášenou loajalitu a univerzálnost, získala ho Alexandra Udženija. Zahradil neměl zájem o post „pouhého“ místopředsedy a tak nějak z vedení ODS „vyšuměl“.

Bude to znamenat odvrat ODS od manýrů, které ji charakterizovaly jako „pravicovou stranu leninského typu“? Není to otázka marná ani pro nevoliče ODS, protože kvalitní pravice by mohla vyprovokovat podobný proces i u levice, z čehož bychom mohli mít prospěch všichni.

LN, 19.1.2016