Krize jako války a pandemie znamenají vždy posilování moci vládců vedoucí k omezování občanských svobod, které ovšem posléze s odezníváním ohrožení neradi vrací zpět. Dostali se totiž do takové hloubky našich životů, kam je volby a volič za normálních okolností nepustí. S povolující atmosférou si musíme proto naši svobodu a jednotlivá opatření vlád hlídat o to bedlivěji. Zvlášť v případě této vlády, která měla vždy eminentní zájem o naši veškerou kontrolu. Stejně tak je třeba hlídat, jakou rétoriku se ve veřejném prostoru snaží politici nyní nastolit. Aktuálně přijatý vládní balíček na podporu (vybrané části!) kulturní sféry a následná diskvalifikační slova na adresu soukromých zřizovatelů kulturních subjektů z úst ministra kultury Lubomíra Zaorálka, jsou jednou z těch nebezpečných tendencí, které je třeba v zárodku odmítnout a bránit se jim. Mají totiž právě ty obrysy nebezpečného levicového uvažování, které nás může dostat na scestí.

Pro rekapitulaci připomenu, že divadla a jiná kulturní zařízení se uzavřela 12. března s vyhlášení nouzového stavu (většina ale zavřela již 10. března, kdy byl zákaz shromažďování nad 100 lidí). Od tohoto Velikonočního pondělí běží tedy již 5. týden bez tržeb. V očekávání tak byla pomoc podnikání v kulturní sféře ze strany státu. Zatímco ale vláda s velkou mediální pompou hodila jako záchranný kruh zoufalým podnikatelům programy COVID a Antivirus, které zaměstnaly pozornost podnikatelů, v tichosti minulý čtvrtek vláda schválila pomoc již dotovaným subjektům. Připravila pro ně balíček na záchranu kultury v souvislosti s pandemií coronaviru, který předložil ministr kultury Lubomír Zaorálek (objem peněz tohoto balíčku činí 1,07 mld. korun). Deklarovaným cílem této dotace je prý především zachování profesionální kulturní infrastruktury (divadel, muzeí, galerií nebo orchestrů), která dle jejich slov negeneruje zisk a trpí absencí finanční rezervy. Svůj balíček směruje dle svých slov těm institucím, kterým současný zákaz činnosti způsobil zásadní výpadek příjmů, a potřebují tak pomoci s provozními náklady. Problém je, že tento balíček vláda adresovala pouze a jedině právě těm kulturním subjektům, které splňovaly tu podmínku, že v minulosti čerpaly dotace. Kulturní subjekty, které nebyly nikdy podporované veřejnými penězi, vláda odkázala k bezúročné půjčce, nebo k programu Antivirus.

Jenomže s výpadkem provozních nákladů potřebují pomoci všichni. A spíše se právě jedná o ty kulturní subjekty, které mají 100 % svých výnosů z prodeje vstupenek, než těch, jejichž výnosy zlepšují dotace. Jak k tomu běžný podnik, který ze své činnosti odvádí daně, teď přijde? Odvádí širokou škálu daní, pro svou činnost nežádá o veřejné peníze a když přijde velká krize a je nucen z důvodu nařízení vlády (nepolemizuji teď nad touto restrikcí) zavřít provoz, tak se dočká nejen nulové pomoci, ale navíc zvýhodnění konkurence.

Ministr Zaorálek navíc po oprávněné kritice podnikatelů a soukromých zřizovatelů neudržel emoce a odhalil svůj skutečný ryze levicový názor, neboť označil své kritiky za ty, kteří si z umění dělají byznys. Jinými slovy zřejmě oprášil levicové klišé, že umění je jakousi „státní“ záležitostí, která nemá s byznysem nic společného a má být pravděpodobně čímsi nevýdělečným. Navíc takto postavená podpora má za následek nespravedlivé protežování a zvýhodňování „vyvolených“ kulturních subjektů. Za Zaorálka se samozřejmě hned postavili ti, kteří z této podpory budou v konkurenčním prostředí těžit – viz následná reakce šéfa Asociace profesionálních divadel Stanislava Moši, který až s cynickým nádech popřál muzikálovým či soukromým divadlům, aby překonala tuto dobu s pomocí nástrojů a podpor určených pro jejich sektor (viz výše zmíněná půjčka COVID a program Antivirus). Postoje a činy ministra Zaorálka vedou přesně k těmto nespravedlivým státním intervencím, které poškozují rovné konkurenční prostředí. K těmto škodlivým levicovým tendencím uvedu tři krátké polemiky:

Za prvé, návštěvníci nerozlišují kulturní subjekty na jednotlivé sektory dle způsobu financování. Soukromé kulturní subjekty nemají rozdílnou klientelu od těch dotovaných kulturních zařízení. Naopak už předtím bojovaly soukromé kulturní podniky s dotovaným vstupným své zvýhodněné konkurence, neboť ta má zcela jinou kalkulaci cen vstupenek a může nabídnout klientům kolikrát i trojnásobně nižší vstupné. Bylo by naivní myslet si, že ministr Zaorálek nechápe, jak moc nyní jeho ministerstvo kultury z veřejných peněz zvýhodňuje již zvýhodněnou konkurenci a jak trh s uměním tento nový balíček pokřivuje. Je snad záměrem ministerstva, aby po krizi zůstaly jen dotované (tj. státem kontrolované a řízené) kulturní subjekty? Zřejmě to tak vypadá.

Za druhé, umění a byznys nejsou vzájemně odporující si, či kvalitativně odlišené pojmy. Pokud nějaká kulturní scéna má zisk a úspěšně hospodaří je to naopak indikátorem dobré kvality jejich produkce. Úspěšné a divácky oblíbené kulturní scény hospodařící bez účasti dotací jsou naopak ty, které bychom si měli hýčkat. Ta zařízení, která negenerují dlouhodobě zisk, naopak možná coronavirus podrobuje revizi a nechává tak uhynout to, co možná nemělo již dávno existovat (popřípadě by mělo nastoupit cestu tvrdé vnitřní sebekritiky). Navíc proč by právě zisk měl být diskvalifikačním kritériem pro neudělení pomoci v této krizové době? Při statisícových měsíčních škodách, které nyní všechny podniky mají, nelze říci, že toto je právě kritérium, které by mělo dělit ty, kterým je třeba pomoci a kterým ne. Zdá se, že nebojujeme ani tak za záchranu „ztrátových“ kulturních subjektů, ale že progresivní ministerstvo bojuje proti svobodnému podnikání, kapitalismu a principům svobodného trhu obecně. Pokud tomu tak opravdu je, pak se musíme mít velice na pozoru. Ostatně návrhy na „znárodnění“ některých podniků již o této tendenci napovídaly dříve.

Za třetí je v souvislosti s tímto bojem proti kapitalismu třeba říct, že je to právě levice, která v historii na rozdíl od kapitalismu umělecká díla ničila či je manipulovala k politické propagandě. Nevážila si historie (viz boření soch), nevážila si tradic a omezovala pluralitu uměleckého a kreativního života. Byli to naopak mecenáši, kteří podněcovali uměleckou tvorbu na našem území a dávali průchod skutečným hodnotám a talentům spíše než komise kazatelů morálky a vkusu. Má-li umění v ČR opravdu přežít, musí se zachovat ta kulturní infrastruktura, která před epidemií prokazovala samofinancovatelnost a dobré hospodářské výsledky, protože na nich právě stojí náš kulturní život.

Levicová optika je v této věci tristní. V tomto světle se dobře obnažuje to, jakou prioritou jsou pro současnou vládu ohrožení podnikatelé. V neposlední řadě, jaká ideologie v naší vládě převládá. Ta hájící rovné tržní prostředí a spravedlivé podmínky podnikání určitě ne.