aneb Ať žije politická správnost!

Zatímco kiny a videopůjčovnami už nějaký čas lomcuje neomalený americký komik Sacha Baron Cohen alias kazašský reportér Borat ve stejnojmenné filmové satiře, česká politika má svého Borata rovnou ve vládě. Je jím Džamila Stehlíková. Upozorňuji rovnou na začátku, že podobnost s filmovým Boratem Sagdijevem vůbec nespočívá v tom, že jak česká ministryně, tak filmový hrdina pocházejí z Kazachstánu a mají tak k realitě trochu odlišný vztah, daný nutně svými zkušenostmi z jiného kulturního půdorysu. Dokonce je naprosto nepodstatné, že Džamila Stehlíková je z Kazachstánu. Nemá to – bohužel – žádný, aspoň nikoli kladný – vliv na způsob jejího politického myšlení a konání. Stehlíková je typická současná Evropanka.

Představuje totiž v českém politickém prostředí extrémní exemplář praktikované political correctness – tzv. politické korektnosti (či správnosti). Stehlíková je formálně ministryní bez portfeje, avšak ona sama si svou portfej vykládá jako „starost o lidská práva“, Dokonce pravila, že jejím úkolem je „promítat lidskoprávní otázky do každého materiálu vlády“. Jak tuto odvážnou tezi paní Stehlíková realizuje? Zavádí kartičky pro těhotné, aby měly výhodnější pozice v hromadné dopravě. Chce zkoumat postavení seniorů ve společnosti a toto pak zlepšovat. Chce prosadit, aby Romové (ale jen oni), kteří nepracují, mohli zároveň pobírat sociální dávky a zároveň si bez omezení vydělávat. Paní ministryně tak zcela opomíjí rovná práva žen, které nejsou těhotné a mezi něž patří třeba i maminky s tříměsíčními kojenci. Ignoruje práva juniorů, kteří ze strany společnosti možná trpí často většími ústrky než množina seniorů, mají často menší možnosti pro svou seberealizaci a žádný ministr pro ně nevymýšlí speciální výzkumnou instituci. A konečně šlape po právech Neromů, kteří by jistě také rádi – vedle své tvrdě odpracované mzdy – přijali nějaké to přilepšení ze státního rozpočtu. Paní Stehlíková má prostě značně selektivní pohled na realitu a na práva jedinců a skupin v ní.

Je to totiž typická představitelka politické správnosti. Správné je být Rom, nesprávné být Nerom. Správné je být senior a před sebou jen cestu do ústavu nebo na hřbitov, zatímco krajně nesprávné je být doposud mlád a myslet si, že mám před sebou také jiné perspektivy. A nejlépe je to vidět na těch maminkách: je správné otěhotnět, ale slehnutí se trestá. Jakmile porodíš, přijdeš o kartičku a s ní o privileje.

V krajním případě by politika podle Stehlíkové vedla k hromadnému úprku Neromů od špatně placené práce k báječně vysokým dávkám v nezaměstnanosti, k razantnímu zvýšení potratovosti (být matkou se nevyplácí), a konečně k masové emigraci mladší generace, na kterou se nedostalo státního zájmu, neboť byl všechen vyplýtván na generaci otců a dědečků. Možná by pak – s trochou nadsázky – naše země konečně připomínala Kazachstán, odkud přece pocházejí nejstarší mužové (v horách se dožívající prý až stopadesátky věku), kde je nízká porodnost, protože do chudoby se nové krky nepřivádějí právě s lehkým srdcem, a odkud se hromadně prchá za lepším, čehož příkladem je spíše paní Stehlíková, než Cohenův Borat.

Nebo je všechno jinak. Paní Stehlíková prostě jen propadla vábivému kouzlu politické správnosti, která jí nejen umožňuje, ale přímo velí rozhodovat, co je a co není pro ostatní potřebné a užitečné a co zbytečné a nadbytečné. Sociální inženýrství má nového věrozvěsta.

Říkalo se v Americe v časech průkopníků politické správnosti a pozitivní diskriminace, že chcete-li se uplatnit, musíte být negramotná invalidní třikrát trestaná portorikánská lesba. Pokud nesplníte aspoň jeden z těchto kvalifikačních předpokladů, nemáte šanci. Ve světě podle Stehlíkové to, zdá se, platí podobně.

Avšak nemylme se. Jako vždycky, i zde jde jen a pouze o peníze. Ne o peníze pro těhotné, Romy a seniory, nýbrž pro ty, kdo si z těhotných, Romů a seniorů učinili své náboženství a svůj byznys. Instituty zkoumající bezpráví páchané většinovou společností na těhotných, seniorech, Romech, ale třeba také homosexuálech, národnostních menšinách, jehovistech, zahrádkářích a myslivcích, bývají optimálními příjemci veřejných prostředků ze státního – a nově též evropského rozpočtu. Stačí málo: vybrat si náležitě diskriminovanou menšinu, na tu navěsit své náboženství a dostatečně hlasitě se prohlásit jeho prorokem. Peníze se pak sypou samy. Lidé jako Džamila Stehlíková tomu pak jen udělají líbivější veřejný futrál.

(Psáno pro Česká média)