České vlády se v posledních letech vydávají pohodlnými cestičkami. Za nejoblíbenější mají dvě metody – salámovou a vytloukání klínu klínem. Strategicky měnit zemi nemají odvahu. Vidíme to na přístupu k energetice, životnímu prostředí, vzdělávání, ale i integraci.

Ne snad, že by solidní údržbářství nemělo také svoji hodnotu. Popularita, jíž se v porovnání se svými předchůdci těší Sobotkův kabinet, jistě nepluje na vodě. Spíš vychází ze snahy napravovat politiku z Topolánkovy a Nečasovy éry, kdy byly podvazovány veřejné služby a zkrátka přicházeli střední vrstvy, státní zaměstnanci i důchodci. Jenže sílu přizpůsobit v lecčems nemoderní společnost a ekonomiku potřebám 21. století nemá. Pondělní jednání vlády přineslo dvě ukázky.

Typické je rozhodnutí o částečném prolomení hnědouhelných těžebních limitů v severních Čechách. Na Dole Bílina těžba pokročí až těsně k hranicím blízkých obcí, na Dole ČSA limity prolomeny zatím nebudou. Otevřená dvířka však zůstala a spolu s nimi nejistota jak horníků, tak obyvatel Horního Jiřetína.

Copak se dá v takové atmosféře klidně žít a pracovat? Jediná vláda, která hovořila jasnou řečí, byla na počátku 90. let Pithartova, když stanovila limity. Od té doby se jen váhá a licituje. Přitom řešit energetiku v národním rámci je dost nedůvtipné. Již dnes jsme v mnohém závislí na sousedním Německu. Nebylo by prozíravější postoupit v přípravě energetické politiky celé Evropské unie?

Kromě toho, zájmy horníků a starousedlíků stojí proti sobě jen zdánlivě. I kdyby těžbě zasvítila červená, současní horníci v produktivním věku by s největší pravděpodobností o práci ještě nepřišli. Rekvalifikace by čekala mladší ročníky.

Pro moudré správce republiky a kraje by nemuselo být nějakých 6000 pracovních míst problémem. Jde hlavně o otázku investic a nových provozů souvisejících s budoucím profilem kraje. Potíž je v tom, že ucelená vize, kudy by se mělo Ústecko ubírat za nějakých 30 nebo 50 let, neexistuje. Není na ni patrně čas.

Podobně depresivně působí přístup státu k sociálně vyloučeným lokalitám. Také k nim dostala vláda v pondělí podklady. Na Ústecko připadá 15 % vyloučených lokalit z celé republiky, ovšem s třetinou sociálně vyloučené populace. Nové tam tedy sice nevznikají, ale přelidňují se ty staré – získávají podobu čtvrtí nebo celých měst.

Ministři tuší, že je nutné pohnout se sociálním bydlením, které by měl mít pod palcem stát, respektive obce, nikoli však hrabiví podnikatelé s chudobou, dále se sociálním podnikáním, potíráním lichvy či s oddlužením sociálně nejslabších, jejichž bezvýchodná situace často roztáčí kolotoč kriminality.

Vedle potřeby motivačních pracovních míst je nutné zmínit též oblast vzdělání. Předškolního i školního, a v návaznosti na ně rovněž potřebu mimoškolních aktivit dětí, aby se bezcílně netoulaly ghetty.

Integrace společnosti sice zahrnuje dlouhou řadu jednotlivých položek, ty ale do sebe musejí zapadat a být vedeny jasným strategickým záměrem.

Nedávno jsme slyšeli od slovenského premiéra Fica, ale i některých českých politiků, že sotva lze začlenit do společnosti uprchlíky, když nejsme s to ani integrovat romskou menšinu. Tady skutečně leží prubířský kámen. Čím to, že na jih a západ od našich hranic integrační programy fungují? Stačí se podívat do Braniborska, které je nám dost blízké. Mimochodem, tam, kde se daří integrace, je i o poznání lepší, klidnější atmosféra ve veřejnosti.

Znovu se tak dostáváme k zásadám tzv. dobré správy a potřebě strategického řízení s výhledem ne na jedno volební období, leč na několik desetiletí. Na vládu, která bude tyto principy nejen vzývat, nýbrž i realizovat, ale stále ještě čekáme.