Neviditelný pes

POLITIKA: Bojovat za Zemana nebo proti Zemanovi nemá smysl

23.5.2019

Až příliš snadno podléháme dojmu, že prezident je v České republice silným ústavním hráčem. Čerstvě se to projevuje na pozadí demise ministra kultury Antonína Staňka.

Kdyby jej navrhl odvolat premiér, musela by tak hlava státu učinit. Když demisi podává samotný ministr, vymohli si už předchůdci Miloše Zemana v úřadu širší manévrovací prostor, k němuž patří i natahování celé záležitosti a přemlouvání ministra, aby zůstal.

Sobotní Právo přineslo anonymní vyjádření čelných sociálních demokratů typu „s Milošem to bude ještě na dlouho, Jan Hamáček to bude mít složité“. Ovšem i tady platí okřídlené – „jaké si to uděláš, takové to máš“.

V případě Staňka, který již stihl novinářům říct, že si počká, jak se k jeho kroku postaví prezident, čímž naznačil, že by jej mohl vzít i zpátky, se nabízí řešení jednoduché. Prostě by jej předseda ČSSD a následně premiér navrhl prezidentovi odvolat a bylo by po ptákách. Hrad by musel konat.

Horší to je s dlouhodobým nastavením vztahů stranických a ústavních aktérů se Zemanem. Sociální demokraté se radují, že vztahy s prezidentem urovnali. Na jak dlouho, nevíme. Každopádně odměnou jim je prezidentova vstřícnost před volbami do Evropského parlamentu.

Bylo by však hodně zvláštní, kdyby si Zeman opět časem nenašel důvod, proč ČSSD okopávat. Sám má v politice více želízek v ohni – od své Strany práv občanů, přes Babišovo ANO, Filipovy komunisty až po Okamurovu SPD.

Zatímco jedna část politiků přemýšlí, jak to se Zemanem skoulet, poněvadž by na ně mohl být hodný, tak druhá, která to u něj má špatné jednou provždy, mu chystá pasti. Nedávno například Václav Láska z klubu Senátor 21 představil návrh ústavní žaloby proti prezidentovi za hrubé porušení ústavy. Nyní se pro něj pokouší najít podporu mezi ostatními členy horní parlamentní komory. Na 44 stranách popisuje 24 Zemanových hříchů.

Problém je, že mezi ně vesměs zařadil případy, o nichž můžeme říct, že jsou nepěkné, nevkusné, kontroverzní, ale ne protiústavní. Namátkou jmenování úřednické vlády Jiřího Rusnoka proti vůli sněmovních stran, lánskou schůzku s protisobotkovskou oranžovou opozicí po volbách 2013, otálení s navržením nového premiéra poté, co Babišova menšinová vláda loni nezískala důvěru, odmítání Miroslava Pocheho, návrh na jehož jmenování ministrem zahraničí ovšem nebyl prezidentovi oficiálně doručen, schůzky prezidentových spolupracovníků se soudci, prosazování Vladimíra Remka a Livie Klausové na velvyslanecké posty, výroky o čínské inspiraci při stabilizaci společnosti, zahraniční politiku vůči Rusku, nechuť vydat hackera Nikulina Spojeným státům nebo výroky o vyhladovění Senátu.

Skutečně vážná byla tendence vykládat demisi Bohuslava Sobotky coby konec premiéra, ale ne vlády, ale ani zde nebyl protiústavní skutek dokonán. Jasným faulem bylo navrhování Karla Srpa do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů přes jeho lustrační škraloup, to ale vzrušilo málokoho.

Problémem je Zemanovo zlehčování práce tajných služeb nebo odmítání jmenování šéfa Bezpečnostní informační služby Michala Koudelky generálem. Jde ale o hrubé porušení ústavy?

Usilovné pokusy jedné části politiků naroubovat na prezidentův tanec mezi vejci ústavní žalobu je stejně neprozíravý jako snaha druhých plnit Zemanovi i jeho nejtajnější sny.

Mnohem cennější je vést debatu o tom, jak by měl vypadat výkon prezidentského mandátu obecně a kypření půdy, aby se příště na vrcholu exekutivní hierarchie ocitl někdo, kdo bude ctít nejen literu ústavy, ale i ústavní zvyklosti. Řešení dnešních potíží netkví v přestřelkách politiků či právníků, nýbrž v kultivovaném dialogu s občany.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus



zpět na článek