Se zájmem sleduji mnohaleté diskuse o přípravě zákona o sociálním bydlení. Zdá se však, že nebyla položena základní otázka, na kterou nikdo, zřejmě z důvodů politické korektnosti, ani nehledá odpověď.

Ta otázka zní: proč si lidé, kteří mají na bydlení k dispozici (byť formou sociální dávky od státu) podstatně vyšší částky než normální občan, nepronajmou běžný byt, ať již od soukromého majitele nebo od obce, a musí bydlet ve „vyloučených lokalitách“?

Pronajímateli, ať již to je obec nebo soukromník, je přece v podstatě jedno, jaký je sociální status nájemce, který se u něj uchází o bydlení. Stačí, že nebude ničit byt a bude řádně platit.

Opravdu je problémem ta tvrzená „chudoba“? Kdepak! Je to totiž všechno jinak, jen se to některým nechce vyslovit: sociálně vyloučené lokality, kterých stále přibývá, neexistují proto, že by lidé byli jen chudí, ale proto, že v naprosté většině tito lidé dříve bydleli v bytech, které devastovali nebo nebyli schopni se přizpůsobit běžnému životu ostatních obyvatel, pokud jde o veřejný pořádek a respekt k požadavkům na klidné bydlení. A proto se museli vystěhovat.

Chudí lidé (důchodci, samoživitelky) bydlí v nejrůznějších částech našich měst a obcí, aniž by se jednalo o lokality „vyloučené“. Tvrzení, že do vyloučených lokalit a ubytoven se stěhují lidé, kteří již nemohou platit nájemné v normálních bytech, je nesmysl.

Stejné sociální dávky a příspěvky na bydlení, které při splnění podmínek dostávají lidé bydlící ve vyloučených lokalitách, přece dostávají i lidé bydlící v normálních bytech.

Lze v těchto souvislostech vůbec hovořit o obchodování „s chudobou“? Obchodují se skutečností, že lidem, kteří devastují byty a chovají se nepřijatelně, žádný příčetný pronajímatel normální byt z dobrých důvodů nepronajme. Aniž by měl v úmyslu kohokoliv diskriminovat. Právě tato skutečnost byla důvodem pro nesouhlas obcí (o soukromých vlastnících bytů nemluvě) s návrhem zákona o sociálním bydlení, neboť ten jim ukládal povinnost poskytovat byty i těm, jimž byl předchozí nájem zrušen pro hrubé porušování smlouvy.

I tito lidé však musí nějak bydlet. A pokud jim nezbytné a přiměřené bydlení nezajišťuje stát nebo nekomerčně někdo jiný, najdou se vždy oni „obchodníci“. Ti skupují byty a obratem je za vysoké částky pronajímají nikoliv „sociálně slabým“ (kdo je schopen platit za dvojpokojový byt patnáct tisíc, není sociálně slabý, bez ohledu na to, že mu tyto peníze poskytuje stát), ale těm, kterým pro jejich chování nikdo jiný byt nepronajme. Devastace bytů a domů pak pokračuje, „vyloučenými lokalitami“ se stávají další a další části našich měst.

Správně proto ministryně Marksová poukazuje na to, že problém sociálního bydlení není jen o bezdomovcích, ale i o matkách samoživitelkách a seniorech.

Jen si nejsem zcela jist, zda při přípravách zákona o sociálním bydlení byl vůbec pochopen rozdíl mezi seniorem, jemuž po celoživotní práci byl vyměřen důchod, z něhož nemůže zaplatit nájemné v přiměřeném bytě, a občanem, který „bydlel“ v domě, který je nyní na náklad obce nebo státu jako vybydlený bourán, a který bude žádat o další, tentokráte již sociální byt podle nového zákona.

Obávám se, že nejen tvůrce zákona, ale i četné aktivisty domáhající se jeho rychlého přijetí nenapadlo, že tyto dvě skupiny občanů, kteří pro své další bydlení potřebují pomoc od státu, nebude asi možné vyřešit v jednom zákoně.

Jedni potřebují od státu peníze na zaplacení nákladů v bytech, v nichž již dlouho bydlí, a tedy žádné sociální byty nepotřebují. Naopak druzí potřebují bydlení, a nikoliv peníze, které dnes odevzdávají „obchodníkům“ nikoliv s chudobou, ale s neschopností státu přiznat, o jaký problém se ve skutečnosti jedná.

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv

Právo, 30.1.2017