Po podzimních volbách do regionálních zastupitelstev komunisté ovlivňují fungování hned čtrnácti krajských rad. A aby toho nebylo málo, o jejich přízeň se ucházejí zájemci o post prezidenta republiky.

Může se nám to nelíbit, ale tato skutečnost odpovídá míře podpory KSČM v české veřejnosti. Zjednodušeně se dá říct, že jedna část občanů zůstává se svým znechucením z politických a sociálních poměrů doma a k volbám nechodí, zatímco druhá část svoje roztrpčení ventiluje hlasováním pro levici, zhusta i tu komunistickou.

Miloš Zeman a Jiří Dienstbier si velmi dobře spočítali, že radikální nálada ve společnosti takřka jistě vynese do druhého kola prezidentské volby jednoho kandidáta s levicovým viděním světa. A tak se teď oba předhánějí v honu na komunistické sympatizanty, kteří jsou proslulí disciplínou. Jednak se k volbám dostavují a jednak si ochotně nechají poradit stranickými orgány.

Každý voličský hlas má stejnou váhu a být favoritem komunistů je prostě cenné. Zaznívá přesto názor, že z hlediska občanů neinklinujících ke KSČM může jít o příslovečný polibek smrti. Ondřej Konrád v pátek na těchto vlnách připomněl antikomunistické vzepětí po postupu místopředsedy KSČM Jiřího Dolejše do druhého kola senátních voleb v osmém pražském obvodu. Něco podobného by se prý v prezidentské volbě klidně mohlo opakovat.

Souhlasím: ano, mohlo – skoro kdekoli po Praze. Jenže život za hranicemi metropole běží trochu jinak, a právě z toho stále sebevědomější levice těží. Výmluvné jsou protesty proti komunistickým radním v krajích. Poutají pozornost svou hlasitostí, leč co do počtu účastníků se elektorátu KSČM nevyrovnají. Proto se Ondřej Konrád podle mne mýlí též v konstatování, že pro Zemana i Dienstbiera by možná byla výhodnější tichá komunistická podpora a že podpora zveřejněná jim spíš může uškodit.

Ani jeden z adeptů není v politice nováčkem a oba vědí, že naopak potřebují jasné a hlasité komunistické zaburácení. Přesto si ale ani já neodpustím jejich kritiku.

Protože půjde o volbu přímou, všemi občany, bylo by k voličům mnohem korektnější, kdyby si pánové Zeman a Dienstbier na výkonném výboru KSČM vyžádali veřejné vystoupení, které by snímaly televizní kamery. Je především v zájmu této dvojice, aby se Českou republikou nešířily spekulace o tom, co komunistům za jejich náklonnost slíbili. Navíc by bylo velmi poutavé poslouchat, jak své poselství komunistickým špičkám naformulovali. Je otázka, zda takový prostor na přednesení autentického levicového programu dostanou v blížících se rozhlasových či televizních diskusích…

Z otevřeného jednání by těžili i komunisté. Ti totiž potřebují přesvědčit co nejvíc lidí, že za zavřenými dveřmi neprobírají, jak demokratům zakroutit krkem.

Ostatně na komunální úrovni již komunisté leckde získali pověst bezkonkurenčních pracantů. Týká se to třeba i prvního hejtmana v rudém dresu, Oldřicha Bubeníčka. Jenže úroveň krajská se od té komunální liší a komunisté musí o důvěru bojovat prakticky od nuly. Bude například zajímavé sledovat, jestli se radním pro školství z řad KSČM podaří posunout svěřenou oblast kupředu, k vyšší kvalitě a snazší dostupnosti.

Ještě náročnější než v regionech to potom komunisté mají v celostátním měřítku. V takzvaných volbách prvního řádu levicoví voliči zpravidla upřednostňují sociální demokracii, jež působí spolehlivěji a má širší koaliční potenciál.

Unikátní pak je úloha, kterou komunisté sehrávají v prezidentské volbě. Když se hlava státu vybírala v parlamentu, o podporu KSČM si na jejím poslaneckém klubu řekli i tak výrazní nelevicoví adepti jako Václav Klaus, Petr Pithart nebo Jan Švejnar. Jindy pravicová Jana Bobošíková si vzala trikot s třešněmi rovnou na sebe. Tentokrát, v první přímé volbě, sice komunisté vlastního kandidáta nemají, neznamená to však, by jim bylo celé klání ukradené. Naopak: chtějí oprášit svoji schopnost tahat za nitky. To ať si klidně dělají, ale před našima očima.

Názory komunistů, ale ani jejich odpůrců by neměly být zametány pod koberec, přehlušovány či retušovány. Právě vzájemnou debatu těchto táborů bychom měli absolvovat naplno, s nastraženýma ušima – přinejmenším v zájmu čistší, dýchatelnější atmosféry ve společnosti.