Delegáty druhé části sociálně demokratického sjezdu bude v sobotu zajímat především dojednávaná spolupráce s hnutím ANO. Ovšem chvíli času by si měli najít i na svůj vztah ke komunistické straně.

Zasloužil by si pregnantní zformulování. V opačném případě bude ČSSD dál připomínáno její usnesení z 27. sjezdu konaného v roce 1995 v Bohumíně.

Zní takto: „Sjezd potvrzuje platnost závěrů hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extremistickými stranami a vylučuje politickou spolupráci se stranou republikánskou, Moravskou národní stranou, KSČM, Levým blokem a Stranou demokratické levice.“

Nejde o černou listinu, nýbrž o vytyčení politické strategie. Sociální demokracie před 23 lety řekla, že se nemíní orientovat na spolupráci s radikály a že patří do hlavního proudu české politiky. To především proto, aby byla akceptovatelná pro voliče, kteří si tehdy přáli odeslání vládní ODS do opozice, ale báli se, že ČSSD je moc divoká a nevyzpytatelná.

Mimochodem, i spolupráci s občanskými demokraty si v té době oficiálně zakazovala – a pak s nimi v roce 1998 uzavřela Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí, jež vedla k rozdělení politického i ekonomického vlivu.

Bohumínské usnesení nemluví o vládní, nýbrž o politické spolupráci. Tu ČSSD s KSČM již nesčetněkrát navázala – a potom zas třeba ukončila - ve městech, obcích, krajích i při prosazování legislativy na parlamentní úrovni. Je však pravda, že nikdy nikdo tak nelegitimizoval komunisty v celostátním měřítku, jako dnes Babišovo ANO spolu s ČSSD.

Tvrdit ale kvůli tomu, že sociální demokraté porušují své vlastní usnesení, je příliš ostrý soud. Usnesení různých partají se vrší jedno na druhém. Posouvají, zpřesňují, ale i otáčejí jejich politiku. Neznamená to však, že by se vždy stará a již nepotřebná usnesení rušila. Jen se zkrátka přijmou jiná.

To bohumínské tudíž můžeme mít za vyhaslé – podobně jako například Benešovy dekrety, jež dodnes vnímáme jako někdejší nedílnou součást právního řádu, ovšem teď už se jimi z dobrých důvodů neřídíme.

Aby ale nevznikl dojem, že spolupráci s KSČM si ČSSD zakázala jen kvůli snazšímu dosažení moci, připomeňme historickou zkušenost sociálních demokratů s komunisty. Ti své kolegy na levici, od nichž se kdysi štípli, neváhali ve 20. století perzekuovat, zavírat nebo štvát až za hranice.

Expředsedu sociální demokracie Bohumila Laušmana naopak komunistický režim nechal v roce 1953 unést z rakouské emigrace a po letech věznění pravděpodobně i otrávit.

Mnozí dnešní členové ČSSD pocházejí z tradičních sociálně demokratických rodin a na komunisty přirozeně hledí skrz prsty. Také proto nikdy nemělo smysl, aby zastánci „velké jednotné levice“ svoje oponenty válcovali. Na to jde o téma hodně citlivé.

Přesto lze odhadovat, že oranžoví mohou dojít ke konsenzu, že za určitých okolností – výhodných ale spíš pro voliče než pro stranu – má smysl podat komunistům ruku ke spolupráci. Co by však mělo být jejím výsledkem? Vyšší progresivita daní? Stabilizace a rozvoj veřejných služeb? Investice do sociální politiky?

Jenže dosavadní rozhovory o příští vládě ukazují levicové strany jako poměrně levného parťáka, jemuž stačí málo, klidně jen jakýsi programový cuc na špejli – který může být co nevidět ten tam.

Zatímco komunisty sociální demokraté docela dobře znají, hnutí ANO teprve pozvolna objevují jako dávní osadníci Ameriku. Proto se dá pochopit, když většinu pozornosti na sjezdu zaměří tímto směrem.