Nová podoba loterijního zákona vyvolala šok a zkouší hranice trpělivosti voličů

V českých veřejných, najmě pak daňových záležitostech je těžké se vyznat a v kauze odvodů z hazardu je to prakticky nemožné. Přitom jde o kauzu zdánlivě průhlednou. Jakmile přejedete z kterékoli strany české hranice, praští vás do očí množství heren a bordelů. Je to obrovské ekonomické odvětví, jímž protékají desítky miliard korun. Kolik desítek se dá těžko zjistit. Střízlivé odhady se zmiňují o sumách kolem sto miliard korun ročně, přičemž prohra, tedy suma peněz, kterou získali pořadatelé hazardních her, činí zhruba 25 procent, tedy pětadvacet miliard ze sta. Je mnoho důvodů, proč těmto číslům nevěřit. Každý, kdo to "někdy někde" zkusil, by se asi radoval, kdyby měl výhry v poměru ke ztrátám 75 procent ku 25. Sto miliard, to znamená, že každý občan, novorozenci počínaje a lidmi nad hrobem konče, nacpe hazardnímu byznysu do chřtánu deset tisíc korun, a to jsme u minimálních počtů. Jsou ale užitečné k tomu, abychom pochopili, o co tady jde.

Ta řeka peněz někam teče a z řečiště vedou napájecí kanálky. No a to je podstatné, kam vedou. Například neziskovému sektoru. Však také petiční akce "Ano charitě" měla velký ohlas. Text, podepsaný více než deseti tisíci občany, upozornil, že loterijní zákon předpokládá standardní odvod daně, přičemž "novým příjemcem části výtěžku z provozování loterijních her bude stát, který určí, zda vůbec a jak daň přerozdělí". Neziskovému sektoru šlo o tři a půl miliardy korun ročně. To je věru groteskně nízká suma proti obrovskému balíku, který hrabou provozovatelé "her". Jenže představitelé neziskovek více věří provozovatelům hazardu než vlastnímu státu a dobré vůli demokraticky zvolených reprezentantů společnosti.

Ukázalo se, že nedůvěra byla oprávněná. Lobbisté hazardu pískli a tři politické strany, tedy ODS, sociální demokracie a komunistická strana, se roztančily. Ve výsledku jsou na tom provozovatelé hazardu ještě líp než předtím a budou rozhodovat o prospěšnosti účelu, na který oni sami peníze pošlou. Lze si snad představit větší paradox? Odvětví postavené na hlouposti, nezodpovědnosti, ziskuchtivosti a hazardérství lidí má moudře a uvážlivě rozdělovat část peněz takto získaných. Smutně komická situace má svoji korunu - že se spoléhá na Senát, který by snad mohl nejhorší fauly nějak přežehlit. Bylo by zajímavé sledovat, jaký kurz by nasadily sázkové kanceláře na to, zdali se to Senátu podaří. Napínání lana Ony ty trhací zkoušky v průmyslových zkušebnách vypadají tak, že se materiál upne do svěráků a zvyšuje se tah. Dlouho se nic neděje, změny jsou vidět jen na ručičkách přístrojů. Pak to udělá pink a materiál je na dva kusy. Parametry podobného principu nastavily řádně zvolené politické strany. V trhací zkoušce ale nejde jen o důvěru v tu či onu stranu, jde o důvěru v samotný systém. Velká koalice uzavřená navzdory výsledkům voleb v Praze velmi zvýšila míru znechucenosti politicky nejaktivnější oblasti ve státě. Kapitulace před loterijní lobby představuje další zvýšení zátěže. Vláda takzvané rozpočtové odpovědnosti selhala ve všech parametrech. A teď poslanci vládní strany ruku v ruce s odpůrci ustoupili diktátu koncesované nemravnosti.

Obhajoba té kapitulace je průhledná. Je postavena na výmluvě, že je třeba podporovat neziskové organizace a sport. Podle Václava Krásy, ředitele Národní rady zdravotně postižených, je u nás 1047 nadací, 495 nadačních fondů a několik desítek tisíc sdružení. Nadace, to je institut, který patří k tomu nejušlechtilejšímu, co podnikání přináší. Připomeňme rodinnou Hlávkovu nadaci, která funguje od roku 1904 dodnes. Na počátku byl majetek významné podnikatelské osobnosti. V té tradici se pokračuje - je ale nutné, aby nadační činnost podporoval hazard? Jiná otázka: je dobré a nutné, že máme několik desítek tisíc sdružení? A když už má někdo puzení se sdružovat za účelem čehokoli veřejně prospěšného, je nezbytné, aby ho v tom podporovaly peníze z herního automatu? Bezděky se nám před očima rýsuje obraz obžerného hodokvasu, při kterém stolovníci žerou a chlastají a odhazují kosti dychtivým psům posedávajícím kolem.

A kdyby nakrásně si někdo pořád ještě myslel, že v postoji sněmovny je něco pozitivního a k dobré věci namířeného, pak ho z iluzí vyvede ten malý detail týkající se poplatků na herní automaty. Provozovatelé nebudou platit za jeden kus, ale za centrální počítač, na který mohou být připojeny třeba stovky terminálů. Podle poslance za TOP 09 Jana Farského tak loterijní společnosti ušetří miliardu sto milionů korun. I toto číslo jistě budí u provozovatelů veselí, stejně jako výpočty, kdy podle schváleného návrhu obce získají 2,9 miliardy, stát 2,6 miliardy a loterijní společnosti rozdělí na ušlechtilé účely 2,8 miliardy. Co je to za čísla ve srovnání s prosázenou stovkou miliard! A co je to za čísla v zemi, kde kasino je skoro v každé vesničce. Podle odhadu ministra financí Miroslava Kalouska směřují loterijní společnosti na sociální účely jen čtyři procenta svého odvodu. A to je ještě otázka, kolik procent z těchto čtyř procent skutečně došlo tam, kde by peněz bylo třeba, tedy k těm strádajícím a potřebným nebo ke sportovcům a k mládeži.

LN, 15.11.2011