Při letmém pohledu by šlo skončené české předsednictví Evropské unie označit za chaos. Podobně jako u Entropy Davida Černého těžko odhadnout, co byl úmysl, co zásah osudu, co pravda, co mystifikace, co podvod. Neadekvátní minimalismus střídaly okázalé sliby, původní bagatelizace vyústila v pyšné tlučení se do hrudi.

Objektivnímu zhodnocení českého předsednictví by prospělo srovnání vstupních předsevzetí s konečnými výsledky. Právě to ale dost dobře nejde. Ještě koncem roku 2008 nám vládní představitelé s vicepremiérem Alexandrem Vondrou v čele tvrdili, že je nereálné dávat si bůhvíjaké politické cíle a že hlavní je se ctí zvládnout administrativu, zkrátka rutinní úředničinu. Na poslední chvíli hala-bala spíchnuté priority stavěly na liberalizaci starého kontinentu pod heslem Evropa bez bariér. Nebylo však myšleno rušení hranic nebo posilování společné sociální, zahraniční a bezpečnostní politiky, nýbrž pouze ekonomická výseč témat, jimž vévodila energetika. Poněkud kabaretně pak působily zahraniční cesty premiéra Topolánka, který sebevědomě prohlašoval, že české předsednictví pohne tu s problémem rozděleného Kypru, tu se vztahy Evropy s Afrikou.

Jak šly dny, podařilo se Topolánkovu týmu zkrotit energetickou krizi a nastolit efektivní komunikaci s kabinety napříč Evropou. Žádný z konaných summitů nebyl výbuchem, do Prahy se dokonce podařilo nalákat i čerstvého amerického prezidenta Obamu.

Už tomu tak ale bývá, že do očí víc uhodí neúspěchy. Moc se nám nedařilo harmonizovat evropskou politiku k Blízkému východu. Příznačná byla první reakce na zimní konflikt v Gaze: české předsednictví se v rozporu s většinou partnerů postavilo za izraelskou stranu. Topolánkův sen o těsnějším sblížení unie a Izraele se nevyplnil. Přivírání očí nad podstupující hospodářskou krizí plynule přešlo v odmítání společných regulačních kroků. Hrát jsme nedokázali ani s balkánskou kartou. Poslední kapkou jsou výhrady Amnesty International k výsledkům českého předsednictví v oblasti lidských práv, například při jejich přehlížení v kontaktech s Čínou nebo při odkrývání přešlapů Američanů a některých Evropanů v rámci střetu s mezinárodním terorismem.

Rozpačitě dopadl zápas o Lisabonskou smlouvu. Kdepak řízení summitů! Prubířským kamenem se stal lisabonský ratifikační proces. Mirek Topolánek v průběhu své politické kariéry smlouvu označil za exkrement, poté ji podepsal, pak kritizoval, potom jen taktak protlačil parlamentem a nakonec ji prohlásil za mrtvou. Lépe by to ani David Černý nezmákl. Teď klíčový dokument čeká na slitování prezidenta Klause. Ten si s ním dává na čas.

Nejen výsledek ratifikačního kolečka, ale i přístup a chování českých politiků zajímá naše evropské partnery. Byl to, tuším, hned první Topolánkův summit, kde se evropští státníci zabývali Lisabonem. Pamatuji si televizní záběr sebevědomého expremiéra, v němž strká předsedovi Evropské komise Barrosovi do ruky jakýsi papír s pokynem „koukni na to a buď v pohodě!“ Zatímco čeští vládní politici se hrdě promenádovali, zbytek Evropy se smál slámě, jež jim koukala z bot.

Jakmile Topolánkova vláda padla, spustila pláč nad velkolepými zhatěnými plány. Kde se vzaly, tu se vzaly, ovšem vinou opozice se prý vytratily do nenávratna. Co na tom, že na sklonku loňského roku o nich ještě nikdo nevěděl. Jistě, sociální demokracie si mohla říct, že prohnilost justice není akutní, nad pokusem spolupracovníka ministerského předsedy ovlivňovat veřejnoprávní televizi mohla přimhouřit oko a kabinet by třeba do června vydržel. Nestalo se. Jak podivně předsednictví začalo, tak vyvrcholilo. Fischerovi vládní úředníci pak už jen zručně, bez gest, bez jízlivosti a zlomyslnosti dotáhli zodpovědně k cíli svěřený mandát.

Odezva z partnerských zemí je příznačná. Politici a stratégové předsednictví to schytávají, řadoví diplomaté sklízejí ovace. Celkový dojem se dá shrnout do věty „Předsednictví nic moc, ale Evropa je přečkala“. Opravdu to chtěla Topolánkova vláda Evropě osladit zrovna takto? Ještě v prosinci se zdálo, že na první letošní půlrok uzavře kabinet s opozicí příměří. Mirek Topolánek však nedokázal domluvu s Paroubkovou sociální demokracií obhájit před výkonnou radou ODS. Cesty obou stran se opět rozešly a přestřelky zhoustly. Lidový dům si dnes může mýt ruce a sčítat Topolánkovy hříchy. Leč alternativní koncept, při němž by priority předsednictví a jejich realizace podléhaly dohodě největších stran, by rozhodně působil vábněji.

Ambice Švédů, kteří převzali štafetu po nás, jsou střízlivé. Severské království je přesto přetřásá už dlouhé měsíce. Dokonce i záměry evropských vůdců z počátku příštího roku, Španělů, byly na stůl položeny ještě před těmi českými. Evropští spojenci prostě berou předsednictví vážněji, a to již s předstihem.

Pokud někdy získáme šanci na reparát, budeme snad moudřejší. Domácí válka modrých a oranžových může být vedena ledasjakými prostředky. Voliči si to nakonec přeberou. Ovšem pachuť zbabraného předsednictví za hranicemi našeho malého dvorku není pravicová, ani levicová. Bohužel je společná, česká.

Vysíláno 1.7.2009 na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6