Podle první by měla vítězná strana voleb nárok na bonus deseti mandátů. Podle druhé varianty by byl tento bonus pohyblivý – počet bonusových mandátů by úměrně klesal podle toho, jak těsně by vítězná strana atakovala padesátiprocentní hranici. (V případě 30procentního výsledku by bonus činil deset mandátů, v případě 35procentního sedm, při 40procentním pět mandátů. Při dosažení 50 procent hlasů by vítěz voleb žádný bonus nedostal.) Varianta třetí pak počítá s tím, že vítěz voleb svůj „nášup“ obdrží od strany druhé v pořadí, nikoliv na úkor menších stran. Lze tedy předpokládat, že si současná vládní koalice vybere variantu třetí, neboť dvě menší koaliční strany na ní vlastně nemohou tratit, ODS pak pouze v případě, že prohraje volby, a skončí tedy na druhém místě.
Podrobnosti zatím nejsou známy, ministerstvo je tají, od dosavadních „úniků“ informací se distancuje. Důležitá je však skutečnost, že se patrně plánuje sjednocení velikosti volebních obvodů (spojení těch menších) a patrně též zavedení druhého skrutinia – zeleným by se pak už v podstatě nemohlo stát to, co posledně v řadě menších krajů, nejkřiklavěji v Libereckém, kde jim ani skoro 10 procent hlasů nestačilo k zisku mandátu.
Ale druhé skrutinium by též umožnilo udělovat onen volební bonus.
Dle modelových propočtů by prý současná vládní koalice v případě platnosti jedné ze tří zmíněných variant ve volbách 2006 nyní disponovala pohodlnou většinou 103 až 105 křesel.
Jde tedy vlastně o to, jak každé příští vládě zajistit tři až pět Melčáků, ale „čistě“.
Chabá „vládotvornost“ ústavního a volebního systému představuje chronickou chorobu české politiky. Změnu či úpravu volebních pravidel je tedy nutné obecně přivítat, nikoliv však jakoukoliv změnu, zvláště víme-li, že „ďábel vězí v detailech“. Český volební inženýr (či, vznosněji řečeno, volební architekt) je dosti svázán ústavou. Ta jednak přesně stanovuje počet členů sněmovny, jednak o volbách do ní tvrdí, že se mají konat „podle zásad poměrného zastoupení“. Což je formulace dosti vágní a ohledně jejího výkladu nepanuje všeobecná shoda. Ústavní soud zatím – v minulých kauzách – rozhodl tak, že pětiprocentní uzavírací klauzule, která poměrnost přece jen narušuje, znamená ještě přijatelné opatření, zato volební zákon prosazený v roce 2000 ODS a ČSSD, jenž měl velkým stranám přidávat pomocí zmenšení volebních obvodů a metodou přepočtu hlasů na mandáty, již shledal jako ústavě odporující. Každá normální změna volebního zákona (k níž stačí nadpoloviční většina v Poslanecké sněmovně a v Senátu) je tak omezena těmito mantinely. A nikdo předem neví, jak Ústavní soud zareaguje na bonus pro vítěznou stranu.
Ústava tak vlastně umožňuje pouze dílčí změny, od nichž si sice lze slibovat i výraznější zlepšení, avšak pouze s jistou pravděpodobností. Zdá se také, že volební inženýři z Pospíšilova ministerstva se dobře připravili na minulou válku (tedy na volby 2006), zítřek ale může přinést nové neznámé problémy.
Třetí navrhovaná varianta by však tak jako tak měla minimálně dvě výhody. Za prvé, neposilovala by velké strany na úkor malých, neboť ty jsou potenciálními koaličními partnery a pokud jim výrazně ubude mandátů, žádná stabilní vládní koalice pak kvůli tomu stejně nemusí vzniknout, neboť součet bude sto a méně. Právě to, že by první dostal přidáno na úkor druhého, zatímco ostatní by zůstali na svém, by mohlo napomoci povolebnímu sestavení většinové vlády. Druhá výhoda by spočívala v průchodnosti takového řešení – lidovci i zelení si nemohou přát nic lepšího.
Jenže v tom by zase vězela největší potíž: takový zákon by učinil z malých stran permanentní vyděrače, jimž výsledek přes 5 procent hlasů zajistí lukrativní vládní posty skoro na „věčné časy“, jednou s ODS, podruhé s ČSSD, bez nutnosti přechodu do opozice. Zlomit vaz by jim mohla pětiprocentní klauzule, čemuž se lze bránit tím, že se nejpozději od poloviny volebního období stanou halasnou opozicí v rámci vládní koalice. Snaha o zajištění mírné vládní většiny tak může paradoxně skončit i posílením deformace volebního výsledku (nadměrným vlivem malých stran) a ještě větší vládní nestabilitou.
LN, 31.3.2008
Autor je politolog