Bezpečnost státu byla vždycky brána vážně a nacházela se v sousedství takových témat jako je důchodová reforma či energetická politika. Tedy vážná záležitost, na které by měli pracovat odborníci a teprve jejich výstupy přebírat politici. Tedy celospolečenská záležitost týkajících se všech českých občanů. To platilo až do otevření tématu americké vojenské základny na našem území.

Že komunisté by bez svého zastydlého antiamerikanismu nebyli komunisty, je normální a jejich propangandistická masáž nikoho nevzrušuje. Je stejně samozřejmá, jako že po létu přichází podzim. To, že se nekomunistická levicová média změnila v kádrovácko propangandistickou smečku trhající každého, kdo nemá propagovaný názor, od červnových voleb již také nezaskočí. No, možná trochu, když si člověk přečte, že se Ivan Gabal nemá co veřejně vyjadřovat, když jeho žena je pravicová politička, a Zdeněk Šámal by se měl z veřejnoprávní televize odporoučet.

Od vrcholových politiků bych očekával, že se zachovají jako vůdci. Že ve straně osloví své kolegy, kteří se bezpečnostní problematikou zabývají. Že ze stranické pokladny vyčlení nějakou tu kačku, aby vytvořili think tank na dané téma. Že si promluví na bezpečnostní radě státu, v branněbezpečnostním výboru v PS, že zorganizují semináře, na které pozvou odborníky i z dalších zemí a hlavně zaúkolují generální štáb, resp. další instituce mající v popisu řešit různé aspekty naší bezpečnosti. Máme stovky a stovky profesionálů, kteří prošli Vyškovem, desítky Moskvou, pár West Pointem. Hromada lidí prošla stážemi jak v centrále NATO, tak na specializovaných pracovištích v Evropě či v zámoří... Místo toho se dočkáme vnitrostranického referenda jako reakce na průzkum veřejného mínění. Vidíme alibistický útěk od zodpovědnosti. Jsme svědky nechtěného, ale jednoznačného přiznání vlastním lidem i společnosti, že odborníci jaksi nejsou důležití, když si v novinách přečteme, co máme chtít. Ale to také není to zklamání, kvůli kterému píši. Protože i zde je přístup k budoucnosti naší země předvídatelný jako střídání ročních období.

Hlavní zklamání je v chování komunálních politiků a řadových členů sociální demokracie. Zhruba deset let slyšíme stesky, jak by politika vypadala, kdyby tu v jedné, tu v druhé straně byl vyražen mocenský špunt a na uvolněná místa přišli lidé z komunální politiky. Stále čekáváme na nástup starostů a členů zastupitelstev do vrcholové politiky. Zkušených lidí, u kterých víme, že se umí postavit čelem k problémům, umí se dohodnout a řešit. Čekáme na ně proto, že sami vidíme, kolik obcí a měst má reálné, smyslplné a dlouhodobé plány do budoucna a má našlápnuto k jejich realizaci. Vidíme politiky, kteří vědí, že je nutno mít studie a plány, že je nutno dát na papír všechna pro a proti a zvážit pro daný okamžik i okrajové zájmy občanů. Známe politiky, kteří čas od času řeší tak závažné, komplikované či důležité téma, že berou jako samozřejmé, že si pozvou specialisty na danou problematiku a z jejich závěrů vycházejí. Přistupují ke své práci s vědomím zodpovědnosti, že jejich obce zde budou i za 10, 20, 50 i sto let. Ale v případě bezpečnostní problematiky naši budoucnost odfajfkují stylem ANO - NE, aniž by věděli, co vlastně to ANO a to NE znamená.