Prezident Václav Klaus charakterizoval v novoročním projevu domácí situaci pomocí výrazu „studená občanská válka“. Záhy byl obviněn jak z toho, že jde o charakteristiku notně nepadnoucí, tak z toho, že má na protahujícím se bezvládí sám velký podíl. Mezi občany žádná válka, ani studená, naštěstí neprobíhá, spíše se mezi nimi šíří apatie spojená s rostoucí averzí k politické třídě jako takové. Ale ani takové rozpoložení nelze pochopitelně hodnotit pozitivně, a tím spíše se začíná drát na povrch palčivá otázka „Kdo za to může?“ Viník evidentně není zdaleka jen jeden a snaha o určení „hlavního pachatele“ je proto předurčena k nezdaru, byť možná nikoliv k nezdaru na poli propagandy a politické demagogie. Nicméně jakou roli sehrál od června loňského roku prezident republiky?

Hned v úvodu této krátké bilance je třeba se Václava Klause zastat. Často totiž čelí kritice, že příliš dlouho otálel s jmenováním Mirka Topolánka premiérem: kdyby prý postupoval striktně dle ústavy, mohli jsme být alespoň mnohem blíže třetímu pokusu či třeba už v jeho průběhu. Václav Klaus ale nechtěl nikoho jmenovat premiérem dříve, než se ustaví nově zvolená Poslanecká sněmovna. A zvolení jejího předsedy prezident navíc z pozadí inicioval. „Havlův trik“, tedy pouhé nezávazné pověření vybrané osoby, aby vedla sondážní rozhovory, nejenže nepředstavuje protiústavní krok, ale dal by se dokonce označit takřka za školní příklad vhodného tvůrčího přístupu k liteře ústavního textu. (Nedávné úvahy, že by designovaný premiér mohl prezidentovi „vrátit“ své pověření, by naopak mohly sloužit jako příklad odstrašující.) Český politický systém je parlamentním systémem vlády, což znamená, že vláda je odpovědná parlamentu, parlament ji schvaluje vyslovením důvěry a pouze parlament ji může sesadit vyslovením nedůvěry. Proto také nemá valného smyslu někoho jmenovat premiérem, aby až pak něco zkoušel, a když se mu dílo nezdaří, vyzkoušet zase někoho jiného. Premiér by měl vzejít z dohody politických stran (z dohody zformované parlamentní většiny), kterou by prezident měl respektovat. Již jen z toho důvodu, že parlament musí vládu schválit, bez jeho souhlasu nemůže vláda vydržet déle než třicet dní. (A vládnutí v demisi nelze považovat za plnohodnotnou vládní variantu.)

Pokud tedy Václav Klaus odmítal v červenci jmenovat Mirka Topolánka premiérem s poukazem na skutečnost, že se nemůže vykázat dojednanou nadpoloviční podporou pro svou vládu v parlamentu, jednal správně či alespoň legitimně. Tomuto přístupu nelze skoro nic vytknout. Pokud ale před Vánoci odmítal již jmenovanému premiérovi Topolánkovi jmenovat navrženou vládu, dostal se rázem za hranice ústavy. Pes je proto zakopán na dvou místech. Respektive zakopaní psi jsou vlastně dva. První, velký, se jmenuje „Absence parlamentní většiny“, druhý, menší, má na obojku vyryto „Topolánkovo druhé jmenování“. Anatomie toho prvního je dostatečně známa, můžeme proto rovnou přejít k tomu druhému.

Po komunálních a senátních volbách a před kongresem občanských demokratů nejprve prezident ODS vyzval, aby mu navrhla někoho jiného než Mirka Topolánka. ODS se však „otci zakladateli“ vzepřela a rozhněvaný patriarcha proto poněkud překvapivě i napodruhé jmenoval právě Mirka Topolánka, k němuž navíc chová velké nesympatie a jenž si své opětovné jmenování viditelně nepřál. Právě zde udělal rádoby neomylný Václav Klaus patrně chybu. Proč se nechoval stejně jako v červenci? Proč neřekl, že jmenuje toho, kdo mu přinese minimálně 101 „nepřeběhlických“ podpisů? Kdyby po senátních volbách argumentoval podobně jako před Vánoci, bylo by to v souladu s ústavou, a navíc hodné ocenění.

Ale právě ona chyba a „vánoční běs“ asi odhalují pravou Klausovu motivaci, která až do listopadu zůstávala víceméně skryta: prezident od počátku preferuje velkou koalici (či něco na ten způsob), tedy uspořádání, které potvrdí, že opoziční smlouva byla správná, pokoří nemilovaného Topolánka a zajistí mu spolehlivě znovuzvolení hlavou státu. Když to nešlo po dobrém, chtěl prezident ODS a jejího předsedu k dohodě s ČSSD „dokopat“ po zlém. Už už se zdálo, že mu jeho riskantní tah vyjde, leč ODS najednou začala sázet na přeběhlíky. Až se ukáže, že žádní nejsou, chopí se své šance pravděpodobně Jiří Paroubek, který se nyní snaží šibalsky nalákat nespokojenou pražskou ODS „čestnou“ nabídkou premiérství pro ODS i ve třetím pokusu.

Z hlediska prezidenta končí jeho druhý pokus jmenováním premiéra, pak se ocitá v roli prince Drsoně z Cimrmanovy adaptace Princezny Zlatovlásky: nezbývá mu než vše zpovzdálí sledovat. Což je zvlášť obtížné pro politika ve funkci, od níž ústavních pravidel spíše neznalá veřejnost očekává, že v krizové či bezvýchodné situaci vše vyřeší jako Deus ex machina. Asi i proto reagoval Václav Klaus před Vánoci s takovou podrážděností.

V jednom má ale od začátku pravdu: pomineme-li přeběhlíky, z patu nevede cesta jinudy než přes dohodu ODS a ČSSD. Nikde ale není psáno, že se musí dohodnout na velké koalici či na opoziční smlouvě. Prokletí patu lze přece zlomit i předčasnými volbami.

LN, 4.1.2007