Velmi mě zaujali sociálnědemokratičtí poslanci (s čestnou výjimkou dr. Křečka) tepající nový občanský zákoník. Obzvlášť pak argument, že jeho zásadní chybou je posilování vlastnických práv (na úkor běžného občana). Bylo by asi zbytečné připomínat poslancům socialistů, že nejde o posilování, ale o návrat k běžnému a normálnímu a o snahu zapudit výdobytky socialismu.

Na tomto místě stojí za to udělat exkurz do doby mnohem vzdálenější. Soukromé vlastnictví a jeho ochrana, tedy ochrana občana a jeho vlastnictví, které umožňuje jeho reálné bytí a rozvoj jeho osobnosti, je otázkou historické nutnosti, bez svobodného, silného vlastníka není demokracie a obráceně. Zapomeňme na pársetleté dějiny evropské civilizace křesťansko-západního stylu. Vezměme si příklad ze starověkých dějin říší, států a jejich zřízení. V zásadě nacházíme jen dva modely, zejména stát despotický, postavený na principech jednoty vlastnictví jedné osoby pod svrchovanou mocí, tedy panovníka, který vlastnil všechny prostředky výroby, půdu i své poddané. Ať už byl považován za světlo boží a celý národ se s ním ztotožňoval, jako třeba ve starém Egyptě, nebo se jednalo o Mezopotámii, výsledky technického pokroku, výsledky věd a společenských objevů, rozvoj ducha jsou, vzhledem k trvání, neslavné. Model druhý - jediná demokracie, tedy řecké městské státy v čele s Aténami, které naproti tomu znamenaly skutečný rozvoj ducha, a to ruku v ruce se silným občanem se silným vlastnictvím.

Možná je signifikantní, že na vnitřním řeckém poli, kde dlouhodobě spolu soupeřili monokratická, vojensky organizovaná Sparta a demokratické Atény, se ukázal model demokracie s individuálním vlastnictvím jako ten, který obstál. Přinášel totiž svým občanům skutečnou možnost usilovat a brát se o své štěstí a činil je zodpovědnými za sebe samé, ale i za osud celého společenství, tedy státu. Přirozeně tedy vytvářel předpoklady rozvoje filosofie, matematiky, lékařství, sportu, všech těch zbytečných duševních a tělesných činností, které, vytvářeny svobodně, přináší prospěch celé polis.

Soukromé vlastnictví, vlastnictví prostředků materiální hodnoty jednotlivcem, při minimalizaci zásahů zvenčí umožňuje být svobodný každému. Jakkoliv je svoboda otázkou vlastního osobního systému hodnot jednotlivce, vnějškové znaky pro jednotlivce morálně standardního, běžného člověka spočívají ve svobodě jeho vlastnictví, které je omezováno jen stejným vlastnickým právem dalších osob. Kdo svobodně rozhoduje o svém vlastnictví, je zodpovědný ke svému životu a své rodině. Je nadán pochopením břemene práv, ale i povinností, chápe, co znamená se o něco starat. Zásahy do vlastnictví znamenají jeho deformaci a přenášejí do jednotlivce pocit nezodpovědnosti. Občan řecký byl při svém rozhodování o svém osudu odkázaný na vlastní um a píli, byl svobodný. Občan despotické staroříše se musel dobře klanět, dobře pochlebovat, aby si zajistil prostředky svého žití a přenášel rozhodování na jiného. Stal se pohodlnou masou. Vlastník o své věci rozhoduje vždy lépe než správce, to je doklad z historie řeckých národů. Svoboda je vlastnictví.

Tak jako historie civilizací starých je zdrojem tohoto poznání, tak historie novodobá je zdrojem poznání, k čemu vede nedostatek ochrany všeobecného vlastnictví. Poddanské systémy vazalů půdy, kterou nevlastnily, vedly ke krvavým revolucím a buržoaznímu přerodu společnosti na kapitalistickou. Potlačení ochrany vlastnictví pak přineslo v posledním století genocidně nejsilnější formy vlády, tedy komunismus ve všech jeho podobách. Zde si všimněme, že vlastník jako držitel hodnot je schopen vést dostatečně efektivní boj s uzurpátory moci, zatímco ten, kdo nic nemá, nemá prostředky na relevantní odpor, s výjimkou boje sebevražedného. Vlastnictví, tedy majetek, podporuje výkony ducha, vždyť bohatí chtějí sponzorovat krásu a bez jejich zakázek bychom neznali díla umělců. Pouhá touha tvořit nezajistí kupříkladu mramor ani dláto potřebné ke stvoření sochy. Naši milí socialisté jako by v tomto směru prokázali, že jsou bez vědomí historických souvislostí, anebo jsou spíše než socialisty jen lehce oprášenými komunisty, a posuzují věci následující měřítkem: vlastník = buržoa = kapitalista = vykořisťovatel = zrádce věci pracující třídy.

Neubírám nikterak levici právo lákat hlasy voličů na přísliby falešného pozlátka laciného chleba, vyšších důchodů a podobné vějičky. Neměla by však zapomínat, že je levicí demokratického státu, který vlastnictví chápe jako základní hodnotu a lidské právo.

LN, 23.11.2011

Autor je advokát