K palčivému problému stárnutí populace je nutné přistupovat racionálně i s citem

Takzvané rouškovné neboli jednorázový příspěvek pro důchodce ve výši pěti tisíc korun vyvolal vlnu politických emocí. Opozice ho nazvala předvolebním uplácením spřízněné voličské skupiny. V zásadě pravdivě, byť je v zájmu objektivity nutno dodat, že pokud by byly opoziční strany u moci, rozdávaly by též, i když asi jiné dárky jiným skupinám.

Důchodci zaujímají v očích nemalé části české veřejnosti stigmatizované postavení ovcí, jimž stačí nasypat do žlabu pár koblih a ony pak z falešného vděku odevzdají své hlasy hnutí ANO. Skutečnost je však daleko složitější a svým způsobem významnější.

Rostoucí voličský segment

V době konání posledních parlamentních voleb na podzim 2017 u nás žilo 8 374 501 oprávněných voličů. Počet obyvatel ČR v kategorii 65+ tehdy poprvé přesáhl dva miliony. Česká správa sociálního zabezpečení evidovala ke konci roku 2017 2 895 963 důchodců, kterým vyplácela celkem 3 508 301 starobních, invalidních a pozůstalostních důchodů. Starobní důchod tenkrát pobíralo 2 403 933 lidí.

Ve skupině „oprávnění voliči“ tak pětašedesátiletí a starší občané tvořili skoro 24 procent čili vlastně čtvrtinu, příjemci starobního důchodu dokonce téměř 29 procent. Navíc, důchodci vykazují vyšší volební účast než mladí, a jejich volební síla tedy byla ještě větší. A dle demografických prognóz poroste. Okolo roku 2050 by měl podíl důchodců činit zhruba třetinu populace, reálně tudíž možná až polovinu elektorátu.

Plyne z toho jednoduché politické poučení: „Bez důchodců nemůžeš vyhrát volby!“ Dle šetření agentury Median pro ČT vyhrálo poslední parlamentní volby v kategorii 60+ hnutí ANO se 41 procenty, následováno KSČM (13 procent), SPD (10 procent) a ČSSD (9 procent). Současnou vládu lze proto charakterizovat i pomocí přívlastku „šedivá“, byť pochopitelně nikoliv ve smyslu „fádní“ nebo „nudná“.

Již v roce 1998 poutal pozornost jistý Eduard Kremlička, předseda strany Důchodci za životní jistoty. Předvolební průzkumy jí v jednu chvíli dávaly deset procent. Kremlička se dokonce sebevědomě vsadil, že když se nedostane do parlamentu, sní živého brouka. Snědl, poněvadž mu voliče nakonec přetáhla ČSSD Miloše Zemana. Skoro zapomenutý gurmánský kousek důchodcovského politika nicméně pěkně zrcadlí celosvětový vývoj. Specializované strany penzistů sice v různých zemích Evropy vznikají, občas se někde dostanou i do parlamentu, leč seniorskou agendu zpravidla přebírají buď zavedené subjekty, nebo strany nové, avšak se širším záběrem. Důchodci u nás dlouhodobě představovali klientelu ČSSD, posléze jí seniory „vyfoukl“ Andrej Babiš. Pro mnohé jde o další důkaz jeho proradnosti, méně emotivní vysvětlení spočívá v tom, že prostě umí dobře počítat.

Stále rostoucí skupinu starších lidí ale určitě nelze házet do jednoho pytle a její členy převážně vnímat jako milovníky starých (komunistických) pořádků či jako generální brzdu pokroku. Vždyť není vůbec těžké najít mezi seniory řadu pozitiv. Ne všichni, leč mnozí z nich přece nejsou sobečtí, naopak, snaží se pomáhat svým dětem a jejich rodinám. Sledují politiku, už jen kvůli tomu, že na takovou činnost mají čas. Historie pro ně znamená osobní prožitek, nikoliv pouhou stránku z učebnice, a dokáou myslet na budoucnost – svých dětí a vnuků. Jsou ochotni sázet stromy, i když ví, že už nebudou odpočívat v jejich stínu. Pád komunismu většinu z nich zastihl ještě v relativně mladém věku 35+, změnu přivítali, převážně nejde o nějaké fanoušky normalizace. Pokud na éru před rokem 1989 vzpomínají s jistou nostalgií, tak zejména proto, že v té době byli mladí. A stáří není legrace. Stát je pak pro ně hlavní, ne-li jediný zdroj příjmů, a jejich život tedy na rozhodnutí politiků závisí více než v případě mladých.

Válka nešedivých s šedivými

Demografické stárnutí populace znamená jeden z nejožehavějších problémů západní civilizace. A politika tudíž ve všech vyspělých zemích „šediví“ neboli cílí právě na důchodce. Politický boj o penzisty samozřejmě obnáší četná rizika, hlavně pro udržitelnost státních financí, a tedy i samotného důchodového systému. Politici totiž budou jen obtížně odolávat pokušení získat si rostoucí „šedivou klientelu“ štědrými sliby, byť by měli spíše prosazovat úspory či různé programy, jak udržet obyvatelstvo ekonomicky aktivní i ve vyšším věku.

K palčivému problému je nezbytné přistupovat nejen racionálně, ale i s citem. Pouhé omílání frází o modernizaci, digitalizaci a flexibilitě, navíc spojené s líčením seniorů jako trpěné přítěže, stejně nepovede k zisku tolika hlasů, aby byla modernizace možná. Důchodci se pak tím spíše stáhnou do obranné ulity a opravdu dají hlasy tomu, kdo se z jejich obav a frustrací rozhodne prvoplánově těžit body. Hrozí tak štěpení české politiky i společnosti dle generačního klíče, válka (ještě) nešedivých s šedivými. Nic horšího by nás v příštích letech i desetiletích potkat nemohlo, zvláště ve stínu covidových či jiných podobných pandemií.

Autor je politolog

LN, 8.9.2020