29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Benešovský formát

16.4.2007

Zdá se, že na počátku příštího roku si to ve Španělském sále rozdají dva naši druzí prezidenti. Václav Klaus, druhý prezident České republiky už oznámil svou kandidaturu a šéf opozice Jiří Paroubek nedávno nastínil veřejnosti své představy o prezidentském kandidátovi. Ten by podle něj měl být podobným prezidentem jako Edvard Beneš, druhý prezident československý. Podstatu jeho prezidentství Paroubek spatřuje v Benešově výroku: „Jsem ústavní prezident. Mám názory, jaké má vláda.“

Edvard Beneš byl bezesporu úspěšným ministrem zahraničních věcí, architektem našich spojeneckých svazků a jedním z mála politiků světového rozhledu u nás. Není rovněž sporu o tom, že byl diplomatem uznávaným ve světě více než kterýkoliv z jeho nástupců (včetně superpopulárního bohéma Jana Masaryka). Nikdy ale nebyl kreativním politikem, který by tvořil vlastní koncepce. Byl ale mimořádně schopným úředníkem, který dokázal vize ostatních uvádět v život. Dokud měl nad sebou T.G. Masaryka, který bezesporu vizionářem byl (o obsahu jeho vizí můžeme diskutovat a já bych zřejmě byl prvním, kdo by jim oponoval, ale nelze zpochybňovat, že nějakou vizi na rozdíl od většiny ostatních měl), byla jeho pracovitost jednoznačně ku prospěchu věci. Být „tím druhým“ a ze zákulisí lobbovat za Masarykovy vize, to byla jeho parketa.

Když se po Masarykově abdikaci stal hlavou státu, nemohl soupeřit se svým předchůdcem ve vizích ani v charismatu. Proto mu nezbylo, než vytvořit takovou koncepci prezidentského úřadu, která by odpovídala jeho naturelu a schopnostem. To si uvědomuje i Jiří Paroubek, kterému právě toto úřednické pojetí prezidentského úřadu zjevně imponuje.

V životě státu a jeho hlavy mohou ovšem nastat chvíle, kdy je i prezident nucen činit rozhodnutí. Je tragikomickým paradoxem dějin, že právě onen ohebný a loajální úředník bez vize na podzim roku 1938 de facto sám, bez parlamentu a bez vlády ke které chtěl být loajální, rozhodoval o osudu země. A jak tehdy rozhodoval? I z jeho knihy „Mnichovské dny“ (kterou koncipoval jako obhajobu své tehdejší politiky, a proto je z ní velmi patrná snaha ospravedlnit se) je zřejmé, že Beneš tehdy sám netušil, čeho chce dosáhnout. V osudové chvíli země byl schopen pouze zoufale kličkovat mezi našimi spojenci a Hitlerem + Henleinem.

Politici s vizí tvoří dějiny, politici bez vize jsou jimi vláčeni. Jen se přizpůsobují změnám, které provádí někdo jiný a strašně se diví, co se to kolem nich odehrává. Nikdo tento fakt nepotvrdil zřejměji než náš (československý) druhý prezident. Chceme znovu takového prezidenta?