Skutečnost se málokdy vyvíjí podle nenávistných ideologů nacionalismu, zvláště toho německého, dvakrát poraženého. Vedle skutečných revanšistů, tedy osobně protičesky nenávistných lidí a těch, kteří měli z tohoto problému politickou živnost (v Německu i u nás), finanční kapitál a průmysl Česka a Německa začaly úspěšně spolupracovat. Německé firmy a firmy s německou pracovní kulturou zjistily, že spolupráce s ČR je pro ně mimořádně výhodná. Vynechme otázky výše platů a podobně a konstatujme, že to byl právě německý kapitál a průmysl, navazující na historické ekonomické dějiny, který nám také zaručil od roku 1989 vysokou životní úroveň. Hodnotíte-li tedy stav dnešní ČR, odmyslete si prosím bláboly o tom, jak jinde je to úžasné a jen my zaostáváme. O tom, kde je dobře nebo špatně, lidé vždycky hlasují nohama. Stačí se podívat, zda Češi utíkají za prací a blahobytem do Polska, na Slovensko, na Ukrajinu nebo jinam. Anebo naopak. Ostatně to, že k nám příliš neutíkají muslimové, není jen tím, že by zde neměli na koho se obrátit. Je to spíše tím, že si lidi vybíráme a pokud je přijmeme, musí pracovat.
Přesto v té době vůbec nebylo klidno. Ale ani protičeské štvanice vedené hlavně z Bavorska (včetně opruzování českých řidičů atd.) nebo akce placených „zelených aktivistů“, kteří dokázali zablokovat stavby dálnic na Berlín, na Linec a Itálii či na Vídeň (blokování dopravních cest je, jak věděli již staří Římané, nejvyšší stupeň pokusu oslabit něčí ekonomiku), nakonec vývoj nezměnily a nedokázaly ekonomické sbližování zastavit. Německo se navíc postupně, jako každý příliš silný vítěz, začalo propadat do stále větší politické izolace v EU. I když Bruselem vládne, většina států Unie a jejich obyvatel začíná být stále více protiněmecká. Navíc nová vlna emigrantů, která se přidává k dnešním počtům muslimů v Německu (oficiálně 4,6 milionu, ve skutečnosti je tam podle odhadů o dva miliony muslimů víc), rozkolísává ekonomicky a politicky Německo stále více a více.
A tak v Německu samotném protičeská vlna ztrácí na síle, jak staří nacisté vymírají, přestože naši kolaboranti, schovávající se za „sluníčkové“ názory, plodí stále více pamfletů, ale ztrácejí mezi lidmi na důvěryhodnosti. A na významu. Věci se mění. A jak praví titul jedné staré české knížky: „Svět se mění nenápadně“. Tak třeba:
Podivný německo-švýcarský historik Adrian von Arburg, který se zabýval právě otázkami odsunu, se stahuje domů. Jeho pokusy vypěstovat v Brně mladou proněmeckou vědecko-politickou generaci a vylíčit odsun, jako by dějiny začaly 9. května 1945, neuspěly. Například dotované a mediálně kryté „pamětní pochody z Brna“ nejsou úspěšné. V záchvatech „vědecké objektivity“ blouznící von Arburg, tvrdící, že v květnu 1945 nešlo o žádné osvobození, a kladoucí tak nacistickou okupaci a pokus o vyvraždění českého národa nacisty na roveň osvobození Československa, to, jak se zdá, přehnal. V domnění, že již zvítězil a má na dosah ruky místo ředitele ÚSTRu, skončil. To už bylo moc i na paní Šustrovou, která ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů) vlastně diriguje.
Na druhé straně, aniž by si toho někdo mnoho všiml, kontakty česko-bavorské jsou čím dál intenzivnější. Jistěže je „něco za něco“. Takže co třeba bylo za návštěvou Nečase v bavorském parlamentu v únoru 2013, kde by protokolárně (jako předseda vlády samostatného státu) vlastně neměl co dělat, nevíme. Pozoruhodné však je, že zatímco Nečas navštívil s předsedou bavorské vlády Horstem Seehoferem m. j. koncentrační tábor Dachau, Bělobrádek se poklonil „památce sudetských zahynulých Němců“ ve společnosti bavorského zemského ministra pro vzdělání a kulturu, vědu a umění Ludwig Spaenlea a předsedy landsmanšaftu SdL Berndta Posselta.
Neuvěřitelné je také to, že celá návštěva jaksi „praskla“ jen díky tomu, že o ní napsal bavorský regionální denník Oberbayerisches Volksblatt. Celé to totiž vypadá, jako kdyby se Češi o té návštěvě neměli vůbec dozvědět. No a taky se provalilo, že s Bělobrádkem tam byl také pan Marks. Manžel to v současné době nejkontroverznější a českou pravicí nejnenáviděnější ministryně Marksové-Tominové. Která je prý častou návštěvnicí Sudetoněmeckých dnů. Které rozhodně nejsou místem, kde by se utužovaly česko-sudetoněmecké vztahy. Socialistická feministka a genderistka na srazu německé nacionální organizace vzniklé jako platforma proti Čechům? To jsou věci, že?!
Jistě může někdo namítnout, že, jak se tvrdilo v českém tisku, doba se mění i tam. Poslední sjezd Landsmašaftu učinil na základě vyhodnocení svých neúspěšných snah od roku 1989 a přesunu politických zájmů Evropy a Německa jinam odklon od „sudetoněmeckého problému“. Vypustil ze svých stanov požadavek na vrácení majetku zkonfiskovaného vysídlencům po druhé světové válce.
Vzájemné přibližování zájmů obou stran je tedy zřetelné. V Praze existuje jak diplomatické zastoupení Bavorska v ČR (také zde existuje zastoupení Saska) a existuje zde i zastoupení Landsmašaftu od roku 2003 – nejprve jako „tajné“, dnes oficiální.
Změny v Evropě, v samotném Německu, růst důležitosti a ekonomické síly Česka a jeho zapojení do německé ekonomiky, kdy někteří novináři tvrdí, že jsme vlastně neoficiální sedmnáctou spolkovou zemí, mají svůj vliv.
Zastánci henleinovské nacistické nenávisti vůči Česku ztrácí svoji sílu. V běžné rovině jsou stále častější a častější styky na té základní lidské úrovni, tedy mezi občany a obcemi. A hlavně, dnes už je i Němcům jasné, že kdyby Německo přišlo o ekonomickou sílu českého průmyslu, stále levného, bylo by zle. Český průmysl je stále dokonalejší a někdy předstihuje lácí a kvalitou i ten německý. Viz informace o vnitřním koncernovém konfliktu Škody a Volkswagenu, kdy ve Wolfsburgu existuje „opozice“ vůči příliš úspěšné Škodovce.
V politické a základní ideové sféře je česká konservativní politika, potichu, ale trvale - ať vládne pravice či levice - odmítající šílenosti typu umělého prosazování žen v ekonomice, je nakloněná spíše tradičnímu pohledu na rodinu a stát. Trvale se politici v ČR (až na Sobotku) kloní k ekonomice takzvané „rakouské školy“ a podobá se ve skutečnosti v mnohém tradiční bavorské politice. Až tedy na ty sudetské Němce.
Nejsem přítelem takzvané „všem otevřené politiky“. Kdy se všechno vykecá a nakonec skutek utek´. V tomto směru, myslím, je možno navázat na jiného lidovce, a to Petra Pitharta, který „prodal“ mladoboleslavskou Škodu Volkswagenu a byl to nejlepší polistopadový kšeft pro oba státy.
K návštěvě Bělobrádka v Bavorsku a v Sudetoněmeckém domě se vyjadřoval kde kdo. Nejen na stránkách NP pak většinou ale zněla nic neříkající slova o odpuštění, bláboly o smíru a lásce atd. atd.
Pan Bělobrádek udělal skutečně historické gesto. Jeho veřejné odůvodnění je však poněkud pitomé a nerealistické. Ale není alespoň provokativní. Dá se předstírat, že mu věříme. Česká delegace ovšem nešla kolem památníku sudetských Němců vůbec žádnou náhodou, ani Bělobrádek neměl jen tak z ničeho nic v ruce kytici a ani náhodou se jen tak „mýr nix, dýr nix“ neobědvalo v Sudetoněmeckém domě. To ať z nás nikdo nedělá blbce. Tam šlo o něco daleko složitějšího a významnějšího. Mimo jiné nejen o „výrazný posun“ ve vztazích v otázce sudetských Němců.
Abychom však mohli uvažovat o skutečně normálních vztazích mezi ČR a Bavorskem, muselo by dojít k významnějším změnám. Vzdání se nároku na bývalý sudetoněmecký majetek, což byl od počátku nesmyslný požadavek, je konečně realistický krok. I když s tou změnou stále mnoho sudetských Němců, reprezentovaných hlavně Witikobundem, hlasitě nesouhlasí.
Aby se vztahy skutečně narovnaly, to by musel Landsmašaft prohlásit, že se vzdává nároku na „ztracenou domovinu“ a požadavků na „osamostatnění až po odtržení“. Což si dnes nedovedu představit. Také by se musel pan Posselt nejen poklonit a omluvit v Lidicích, ale museli by „naši bývalí krajané“ třeba postavit za své v Liberci pomník více než dvaceti tisícům sudetským Němcům, kteří zůstali věrni ČSR a byli zatčeni ihned po odtržení Sudet 30. září 1938. A většina z nich byla zavražděna v koncentrácích. A tam se poklonit. A omluvit. Pak by se jim mohlo začít trochu věřit. No také jim bude možno věřit, až přestanou financovat a školit ve své víře o tom, že oni jsou nevinní a za vše mohou proradní a zločinní Češi, všechny ty pseudoumělce a sluníčkáře. Co už více než 25 let vyrábějí protičeské pamflety, za které pak dostávají různé „sudetoněmecké ceny“.
Jedno je jasné. Pan Bělobrádek vsadil na kartu změn v Evropě. Na to, že se budeme (možná) muset nějak se sudetskými Němci dohodnout, a když ne s nimi, tak s Bavoráky a Němci vůbec. Na tom, že máme mnoho společného. Na tom, že jednou možná bude ta doposud tajená fotografie, jak Bělobrádek jako první Čech pokládá kytici u památníku, který je symbolem mýtického utrpení sudetských Němců v jejich vlastních očích, velice slavná.
Je to risk. To, jak se politicky zlikvidoval Karel Schwarzenberg svým neuvěřitelným výrokem o Benešovi a jeho úloze v odsunu Němců, ukazuje, jak je takový krok riskantní.
V každém případě lze předpokládat, že lidovce tento Bělobrádkův krok bude stát v příštích volbách možná až několik procent hlasů. A protože jsou těsně nad hranicí mezi parlamentní a neparlamentní silou, Bůh ví, jak to dopadne.
KONEC