Topolánek se pohybuje v systému stvořeném Klausem. Změnu přinese jedině jiný model voleb

Ve středu se prezidenta Klause v České televizi ptali na Topolánkův „reformní batoh“ a prezident ho přirovnal ke svým proslulým balíčkům z roku 1997. Úsporné, narychlo spíchnuté balíčky byly prvním větším přiznáním potíží, také ale labutí písní premiéra, jemuž se za půl roku začala rozpadat vláda. Minulý měsíc bylo balíčkům deset let. Jak to, že i po tak dlouhé době trápí premiéry pořád stejné potíže?

Ztracený čas

Václav Klaus tenkrát stejně jako Mirek Topolánek teď především šlapal na brzdu. Začátkem roku 1997 totiž ministerstvu financí vysychaly příjmy a hrozil deficit. Topolánek zase zdědil rozpočet s explodujícími výdaji (z jedné třetiny se na předvolebním růstu výdajů podíleli poslanci ODS), takže i on zalepuje schodek.

Klause tenkrát zlobil principiálně konzervativní šéf poslanců ODA Ivan Mašek, Topolánka dnes zprava kritizuje Vlastimil Tlustý. Při všech rozdílech se působení obou odbojářů v zásadě podobá: vládu kritizovali za to, že se příliš fixuje na rozpočtovou bilanci, místo aby snižovala nebo zjednodušovala daně. Systémové změny, po nichž oba volali, sliboval Klaus a teď slibuje i Topolánek. Skoro nikdo by si ale na ně už nevsadil. Notoricky známá poučka říká, že k revolučním změnám se vláda nadechne jen v první polovině mandátu a pokud svůj startovní drajv vyčerpá pouhým šetřením, už toho víc nedokáže.

O Klausovi se traduje, že zhruba v půlce svého premiérování, tedy asi v roce 1994, vzdal reformy a že jeho vynucená demise z podzimu 1997 po odhalených podvodech v účetnictví strany zvaná „Sarajevo“ vlastně znamenala konec trápení. Pravda je trochu složitější: tehdejší vláda těsně před rozpadem chytala druhý dech a snad po každé své středeční schůzi oznamovala věci, které dnešnímu čtenáři budou znít povědomě. Stačí číst první stránky novin zhruba poslední měsíc před „Sarajevem“. Tak například 21. října „ministři uvažují, zda ostře neuvolnit nájmy“, k definitivní dohodě má dospět koaliční porada na Tři krále. Prvního listopadu korunní princ ODS a tehdy ještě hlavní Klausův oblíbenec Ivan Pilip „prosazuje rychlou privatizaci bank“ tak, aby ČSOB, Česká spořitelna a Komerční banka přešly do soukromých rukou nejpozději za dva roky. Klausovi zbývá posledních deset dní premiérského života a Mladá fronta 20. listopadu otevírá titulkem: „Vláda chce, aby nemocní zaplatili více než dnes.“ Pacienti měli platit padesátikorunu za den v nemocnici, Topolánkův kabinet dnes navrhuje korun šedesát. Na stejné schůzi kabinet v zásadě schválil školné, které by se pohybovalo někde mezi třemi a devíti tisíci korun ročně. Leccos se dělo i mimo vládu: Hana Marvanová vzpomíná, že v odborných komisích ODS už měli hotové zákony na zrychlení zápisu do obchodních rejstříků nebo usnadnění bankrotů. Z těch plánů potom nic nevzešlo, 30. listopadu Klaus podal demisi. Stojí ovšem za úvahu, že skoro všechno takzvaně reformní, co se událo v následujících letech (privatizace bank i zapisování do obchodních rejstříků), přišlo o několik let později, než muselo; že v roce 1997 byly těsně před schválením dílčí reformy, k nimž se dnes vláda teprve dopracovává, nebo které si tak jako školné ani nedovolila předložit; že nejtěžší práce, tedy důchodová reforma, o níž tehdejší vláda teprve začínala uvažovat, se dodnes nedostala ze stadia úvah.

Před deseti lety veřejné výdaje (velikost státního podílu v hospodářství) dosahovaly 37,8 procenta HDP, loni vystoupily na 43,2 procenta. Srovnání není úplně přesné, za Klause ještě dluhy, které posléze zaplatil stát, strašily v bankách, nicméně uvážíme-li pozvolný růst složené daňové kvóty a mandatorních výdajů, trend je zřejmý: stát byl a je velikán, který pořád mírně přibírá. Roste dluh a dnešní čtyřicátníci aby se začali připravovat na chudinskou penzi.

Jistěže při bližším pohledu by výklad musel být plastičtější. I sociální demokracie měla svoje liberálnější chvilky, Miloš Zeman například snížil horní sazbu daně z příjmu. Ale to všechno bylo jen dolaďování parametrů v systému, který nastavila ODS zkraje devadesátých let. V tomto setrvačném systému se odehrály balíčky ’97 a odehrává se v nich i batoh ’07.

Spoutáni poměry

Navíc ani po dlouhé vládě ČSSD, která už ke konci postrádala jakoukoliv eleganci a jen dokázala postrašit dostatečný počet lidí reformami pravice, neuhrál občanský blok víc než remízu. Co z toho plyne? Poměrný volební systém je zatím dobrý maximálně tak k obměně vládní garnitury. Změnit ekonomiku a zastavit žití na dluh se v něm nedá.

I za Zemana šlo jen o dolaďování parametrů v systému, který nastavila ODS zkraje 90. let. V něm se odehrály balíčky ’97 a odehrává se v nich i batoh ’07.

LN, 26.5.2007

Autor je novinář