Sjezd vládního hnutí ANO proběhl tak, jak si organizátoři a hlavně jeho majitel Andrej Babiš přáli. Nebýt nespokojeného poslance a neúspěšného místopředsednického kandidáta Pilného, který vyčetl zákulisní dohody při volbě, byla by to zcela idylka. Ale o jakých zákulisních dohodách to vlastně mluvil? Do vedení se prostě dostali Babišovi nejvěrnější, jak se na hnutí jednoho muže sluší, a předseda byl zvolen rovnou 100 % hlasů.

Sjezd ANO zkrátka prokázal, že Babiš dále drží pevně otěže svého politického projektu a rozpadací syndrom, který postihnul podobná hnutí, naposledy Úsvit, se ho zatím netýká.

Proč to? Ano, ANO prokázalo na svém sjezdu, že je stranou vítěznou, stranou konsolidovanou jasnou mocenskou vizí svého šéfa a stranou, která až na pár drobností nemá rozpory, protože prostě všichni poslouchají, a když jim šéf řekne, že třeba nemají kandidovat, pak nekandidují. Jako ve fungující firmě. Ostatně, je to právě Andrej Babiš a jeho charisma, které většině jeho podřízených přineslo úspěch, nikoliv oni jemu.

ANO je tedy zároveň stranou velmi nestandardní, nemá ani nadále žádný jasnější program, dále se prezentuje hlavně svým legendárním – prostě to zařídíme, uděláme, napravíme. A skutečně sjezd byl zařízen dobře, voliči zpravidla nemají rádi rozhádané strany, tak tady jednu takovou zcela jednotnou mají. Jenže demokracie je diskuse a ANO zkrátka není podle všech kritérií plnohodnotnou demokratickou stranou.

Je tu ovšem i druhá strana mince, kterou Babiš popsal vcelku věrně, když se navážel do svého koaličního partnera ČSSD: „Kdyby standardní strany fungovaly, hrál bych teď tenis.“

Předchozí vlády a jejich strany zdiskreditovaly politiku natolik, že nechaly vyrůst ANO. Stranu nestandardní, nesystémovou, nepolitickou, podnikatelskou, firmu s jedním ředitelem. Jenže ve srovnání s jejich politickou politikou stranu poměrně efektivní, navenek vcelku líbivou, bez skandálů a odpudivých hádek, stranu, která pracuje, nebo alespoň se tak dost přesvědčivě tváří, pro své voliče.

Sice s nebetyčným konfliktem zájmů svého předsedy na všech stranách, kam jen oko dohlédne, ale konfliktem zcela deklarovaným, jasným, viditelným, a tak i částečně kontrolovatelným.

Klasické strany místo toho prosluly hlavně skandály, neprůhlednými rozpory, rozpady, korupcí, konflikty zájmů, které nebyly tak vidět, ale o to byly horší, neprůhledným financováním, siláckou rétorikou a o to slabšími činy a občas naprostým diletantismem při spravování státu. Jejich nynější představitelé, s hrůzou hledící, jak je Babiš připravuje o jednu kótu za druhou, asi právem poukazují na to, že ANO už svým celým profilem demokratickou politiku vlastně degraduje. To by ovšem už nesměla být předtím degradována jimi samými.

Babiš naopak lidem imponuje svým pragmatismem, selským rozumem a jasným pojmenováváním problémů a přiváděním zcela nových lidí do politiky. Učí se jí rychle stejně jako podnikání a má úspěch.

I ANO mohou potkat fatální problémy. Donekonečna si nevystačí s pouhým antipolitickým apelem, má v sobě zárodky rozporů a útoky na vládní partnery naznačily, že i v koalici to může brzy s blížícími se dalšími volbami začít pěkně skřípat. Navíc ANO stojí i padá se svým majitelem, který nemá případného plnohodnotného partnera či nástupce. Zatím to ale stačí.

A tak je tu smutné závěrečné konstatování: ANO rozhodně není ideální politickou stranou, vlastně ani žádnou stranou, ani hnutím není, ale česká politika roku 2015 zatím po všech těch svých divokých peripetiích nic lepšího prostě nenabízí.