Bez větší pozornosti proběhla minulý týden v médiích zpráva, že o den dřív, než Andrej Babiš jednal 7. března 2019 v Bílém domě s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, se setkal český prezident Miloš Zeman na Pražském hradě s ruským ministrem průmyslu Denisem Manturovem.

Není třeba příliš fantazie k tomu, abychom spekulovali o tom, že shoda dat nemůže být náhodná, zvlášť když z tiskových zpráv vyplývá, že obě schůzky měly minimálně jeden společný bod: modernizaci atomových elektráren v Temelíně a Dukovanech. Podle agentury TASS o dostavbu atomových elektráren v České republice má zájem ruská firma Rosatom. Ve Spojených státech zase projevila o stejnou zakázku zájem americko-japonská firma Westinghouse, která disponuje údajně nejnovějšími technologiemi.

Je evidentní, že dostavba jaderných zařízení kdekoliv na světě je nejen velkou ekonomickou zakázkou pro firmu, která ji dostane, ale zároveň představuje důležité strategické rozhodnutí. Při troše nadsázky bychom mohli říci, že jde o podobné rozhodnutí, jaké jsme učinili před 72 lety, když jsme odmítli Marshallův plán. Tehdy padlo definitivní rozhodnutí, kam budeme patřit, tedy kudy povede železná opona oddělující liberálně-demokratické státy od sovětského autoritářského bloku.

Problémy s kompetencemi prezidenta a vlády jsme zažili již za prezidenta Václava Klause, nejsou tedy pro nás ničím novým. Důvod je zřejmý: V naší Ústavě, v článku 63, stojí, že prezident zastupuje stát navenek. Zároveň ale v článku 67 je napsáno, že vrcholným orgánem výkonné moci je vláda. Odborníci proto soudí, že z těchto ustanovení nelze usuzovat, kdo je komu nadřízený. Vláda má jen možnost při důležitých rozhodnutích, která musí kontrasignovat, odmítnout podpis, a tím prezidentovo rozhodnutí blokovat.

V zemích se starou demokratickou tradicí výklad určuje zvykové právo. Protože naše demokracie je velice mladá a prezident si chce ústavu vykládat kreativně, je u nás možné, aby i v zásadních zahraničních otázkách mezi prezidentem a vládou existoval rozpor. Toho si samozřejmě jsou naši zahraniční partneři vědomi, a proto to mohou využívat.

V roce 1947, kdy se rozhodovalo o přijetí Marshallova plánu, jsme byli již s Moskvou svázáni smluvně. V roce 2019 jsme naopak smluvně svázáni s Evropskou unií a vojensky i se Spojenými státy jako členská země NATO. Proto je s podivem, že prezident naše smlouvy ignoruje.

(Psáno pro ČRo Plus)