Ministr financí a místopředseda vlády Andrej Babiš zanedlouho oslaví rok ve funkci. Nicméně namísto slibovaného „bude líp“ se může přinejlepším vykázat formulkou „není hůř“. Nedávno přijatý státní rozpočet se, zhruba vyjádřeno, moc neliší od toho předchozího, kumulativně rostoucí státní dluh se i po příštím roce zase o dost nafoukne.

Na kritiku, že vládní angažmá jeho samotného i hnutí ANO zatím nepřineslo žádné oslnivé výsledky, Andrej Babiš reaguje skoro stejně: Prý převzal stát v rozkladu, připomene jednoho dva veřejností už skoro zapomenuté politiky, zpravidla z ODS, kteří kdysi figurovali v nějaké korupční aféře, a poukáže též na skutečnost, že se jím prosazená opatření projeví až v delším časovém horizontu.

Skutečně, skoro každé vládní opatření se projeví až za jistou dobu, nicméně i kdyby se Babišem avizované úspory v provozu státní správy či lepší výběr daní projevily, na řešení problému rostoucího veřejného zadlužení to asi nebude stačit. Skoro 60 % rozpočtových výdajů České republiky tvoří tzv. mandatorní výdaje, tedy takové, které vyplývají ze zákona nebo z jiných právních norem a smluvních závazků. Patří k nim zejména sociální transfery, především pak důchody, jejichž celkový objem kvůli pokračujícímu stárnutí populace a z toho plynoucímu většímu podílu důchodců neustále narůstá.

Přidáme-li k nim i takzvané quasi mandatorní, neboli de facto povinné částky, dostaneme se zhruba na tři čtvrtiny objemu rozpočtu. Ani zbylá čtvrtina rozpočtových výdajů však vládě neposkytuje kdovíjak velký manévrovací prostor, neboť stát může jen těžko utlumit řadu svých důležitých funkcí více než o pár procent.

Zákony upravující mandatorní výdaje se sice teoreticky dají změnit, ale například redukce důchodů uvrhne mnoho penzistů do velmi tíživé sociální situace. A třeba omezení investic zase podlomí hospodářský růst. Draze vyjde i zvýšení daní, poněvadž pravděpodobně jen přidusí již tak línou ekonomiku.

S využitím terminologie Andreje Babiše lze tedy konstatovat, že se každá česká vláda pohybuje a bude pohybovat v „Matrixu“ právních závazků a objektivních ekonomických, demografických a jiných parametrů, které jí umožní leda tak trochu kývat hlavou, popřípadě hýbat pár prsty na ruce. Nic víc.

V tom se situace české vlády neliší od vlád většiny jiných hospodářsky vyspělých zemí.

Boj s korupcí je jistě potřebný, avšak odhady, o kolik miliard ročně státní rozpočet kvůli korupci nebo chabé efektivnosti státní správy přijde, jsou zpravidla mezními částkami vyjadřujícími maximální potenciál. Ani při sebelepší snaze tudíž asi nelze reálně ušetřit tolik desítek miliard, kolika se různí kritici předchozích poměrů oháněli.

A právě tato skutečnost – spolu s výše uvedenými – může tvořit útes, na němž dosavadní „spanilá anojízda“ nakonec ztroskotá.