Sotva se sečetly výsledky voleb do krajských zastupitelstev, jsou už emoce opět na pochodu. Zvlášť když leckde zůstane vítěz na ocet, tedy přesněji řečeno v opozici.

„Spiknutí nenávisti!“ volá premiér Andrej Babiš (ANO). „Spiknutí poražených!“ přizvukuje prezident Zeman. Je tomu ale tak skutečně?

Vyhrát volby znamená být nejpopulárnější u voličů. Nic to však nevypovídá o kompetentnosti a hlavně o schopnosti spolupracovat s ostatními. O tom, kdo kraji povládne, rozhoduje šíře koaličního potenciálu. Proto je vždy důležité, kdo obsadí druhou, někdy i třetí příčku. Je-li pro zbylé strany v zastupitelstvu přijatelnější, může se ujmout kormidla.

Jedná se o univerzální princip platící napříč politickým spektrem. Ostatně předloni po komunálních volbách se takto leckde prosadilo i hnutí ANO. Proto je Babišův nářek neupřímný a účelový. Když se navíc ohlédneme čtyři roky zpátky, zjistíme, že hned v šesti krajích bylo ANO součástí koalice s ODS. Tamní lídři se domluvit dokázali, stačilo zmapovat programový průnik a otestovat mezilidskou chemii.

Dnes je situace jiná. Čím víc Babiš útočí na druhé a čím teatrálněji se vydává za oběť „spiknutí nenávisti“, tím intenzivněji hatí snahu svých kolegů v regionech najít partnery.

Je to podobné jako u jeho vztahu k Senátu. Pokládá jej za zbytečný, o senátní volby se podle svých slov nestará, čímž podkopává úsilí kandidátů ANO, kteří z prvního kola postoupili do druhého. Ani kraje premiér nevnímá jako důležité a nevadí mu s nimi válčit zejména o peníze – což je v koronavirové éře obzvlášť významné.

Babiš chce obhájit vítězství ve sněmovním klání 2021. K tomu se mu hodí rozdělená společnost a zřetelně polarizovaný konflikt „já“ versus „oni“. Neumí se pohybovat v poměrném volebním systému, uzavírat kompromisy a budování koaličního potenciálu považuje za ztrátu času. Úplně si vystačí s křovím, jaké mu dnes dělají sociální demokraté a komunisté.

Tímto sobeckým přístupem ovšem Babiš podkopává etablování regionálních struktur ANO. V nich najdeme i politiky, kteří se to nechystají po první porážce zabalit a rádi by promlouvali přinejmenším do lokálního dění dlouhodobě. To se dá ale těžko, když se vše točí kolem jediného centrálního lídra, který jako na běžícím páse vyrábí protivníky sobě i svým spolustraníkům.

Proto můžeme vyhlížet příběhy dalších Petrů Vokřálů či Tomášů Macurů, kteří v dresu ANO vstoupí do politiky, chvílí se snaží a pak jen hledají správnou chvíli, kdy odejít. Počkejme si například, jak se bude vyvíjet politická dráha populárního moravskoslezského hejtmana Ivo Vondráka, jemuž nedělá problém si znovu plácnout s ODS a lidovci a navrch se sociálními demokraty.

Politika je týmová strategická hra. Abyste mohli cokoli prosadit, musíte mít s kým. To znamená neválčit jen hlava nehlava se všemi kolem, ale také umetat cestičky. Pouze tak lze prosadit velké regionální projekty stejně jako celostátní reformy. Právě z tohoto důvodu nezáleží ani tak na tom, kdo je vítěz. Sčítají se hlasy – potažmo mandáty – těch, co získají důvěru lidí a ocitnou se v zastupitelských sborech.

Voliči vítězů mohou mít dojem, že sledují podraz, a ti, co obejdou prvního na pásce, na to mohou příště doplatit. I proto se Andrej Babiš pasuje do role oběti vyžadující soucit. Nic to však nemění na tom, že skutečně schopná strana a skutečně schopný politik umí posbírat nejen nejvíce hlasů, ale i dosáhnout na nadpoloviční většinu v příslušném místním, krajském či celostátním zastupitelstvu. Komu to nejde, je obyčejné nemehlo.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus