Počátkem devadesátých let se významný francouzský politik a starosta Paříže Jacques Chirac dostal do podezření, že se dopustil zpronevěry. Když byl tento politik v roce 1995 zvolen prezidentem Francouzské republiky, jeho vyšetřování a stíhání bylo přerušeno a postaven před soud byl až 7. března 2011, tedy čtyři roky poté, co přestal prezidentský úřad vykonávat. Mimochodem soudní jednání však, pokud vím, dodnes (!) skončeno není…

Snad je to užitečné připomenout těm, kteří tvrdí, že „ve vyspělých zemích Evropy“ politik podezřelý ze spáchání trestného činu vždy okamžitě odstupuje. Nevzpomínám si, že by někdo v letech 1995–2007 předhazoval Francii, že v jejím čele stojí podezřelý politik, a že by v Evropské unii s ním někdo odmítal jednat…

Jaká je naše situace? Trestně stíhaný politik stojí v čele hnutí, které vyhrálo s velkým náskokem volby, a z toho důvodu byl pověřen sestavením vlády. Zdá se však, že s tím politikem není možné vládu sestavit, neboť panuje názor, že v čele vlády nemůže stát politik podezřelý z trestného jednání. Ale bez tohoto politika také vládu jaksi sestavit nelze. Nikoho jiného vítězné hnutí– bez kterého sestavit vládu není reálně možné – do svého čela nepostaví, a pověřit sestavením vlády někoho jiného než představitele strany zvítězivší ve volbách by bylo hrubým porušením našich – tolik hýčkaných – ústavních zvyklostí.

Navíc se zdá zřejmé, že ani opakováním voleb (i kdyby k nim došlo) by se situace nezměnila. Vítězné hnutí absolutní většinu ve volbách sice nezískalo, ale většina těch, kteří jej nevolili, je rozdělena mezi osm parlamentních, 19 neparlamentních stran a nevoliče a není žádný rozumný důvod předpokládat, že by se toto mohlo v důsledku předčasných voleb změnit.

Jestliže se stíhaným politikem nikdo nechce jít do vlády a bez stíhaného politika vládu sestavit nelze, zbývají nám, logicky, jen dvě možná východiska. Nevstupovat a nepodpořit takovou vládu, což ovšem znamená, že tu bude vláda bez důvěry a podpory parlamentu, neboť nějaká vláda tu prostě být musí. Nebo může sněmovna ze shora uvedených důvodů nevydat tohoto politika k trestnímu stíhání a respektovat v čele vlády politika, který již trestně stíhán není, neboť jeho trestní stíhání bylo po dobu výkonu funkce jen přerušeno.

Rizika u obou řešení jsou zřejmá: u prvního je riziko permanentně neústavních poměrů a u druhého etický rozměr celé věci. U obou pak obtížně předvídatelný dopad na veřejné mínění. Ale v politice musí platit, že pokud nelze jít cestou nejlepší, je třeba postupovat tou, která je možná. Stát musí být spravován, a kdo jej má spravovat, o tom voliči rozhodli ve svobodných volbách.

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv

LN, 16.1.2018