aneb Musíme si myslet totéž?

Ministerstvo školství za současné paní ministryně Valachové považuji za nejvíce zideologizované a zfanatizované ze všech ministerstev této vlády. Vedle ministryně Valachové i paní ministryně Marksová-Tominová působí jako vzor umírněnosti a střízlivosti – a to je co říct! (Úřad páně Dienstbierův za ministerstvo nepovažuji; jen za prostor k onanii.)

Důvodů pro změnu, včetně radikální změny personální, je na ministerstvu školství více než dost. Jsou však více méně vnitropolitické.

Ale věci zašly příliš daleko, když jakási obskurní náměstkyně na ministerstvu kafrá do politiky zahraniční.

O co jde?

O „atlasovou bitvu“.

„Velvyslanectví“ neexistujícího státu protestovalo proti tomu, že ve školním atlasu je uvedeno, že hlavním městem státu existujícího je určité město (schválně nyní neuvedu, které; to později). A ona obskurní náměstkyně se jala ujistit toho „velvyslance“ státu neexistujícího, že „sjedná nápravu“, daný atlas už nebude ve školách oficiálně schválen. Aby byl, musí prý za hlavní město státu daného, existujícího, uvádět město v něm jiné – a co na tom, že daný stát za své hlavní město považuje ono město v atlasu uvedené, nikoli to město jiné?!

A tím vyvstává několik otázek:

Za prvé, má vůbec ministerstvo školství řešit tuto otázku zahraniční politiky? Odpověď: nemá.

Za druhé, jsme ještě svobodná země? Odpověď: doufám, že ano. Má vůbec nějaký státní úřad předepisovat školám, rodičům, dětem, lidem, co si mají myslet o jiných zemích? O jejich hlavních městech? Odpověď: nemá.

Je hlavním městem Bolívie město Sucre, nebo město La Paz? Je hlavním městem Holandska (Nizozemska) město Amsterdam, nebo město Haag? A je ta země vůbec Holandsko, nebo Nizozemsko? Musíme všichni mít jeden názor, nebo smíme mít svobodu se v nich lišit? A má nás ministerstvo školství v tom dirigovat? Odpověď: nemá.

Pro mě je hlavním městem Izraele Jeruzalém

Za třetí, už všichni víte, o čem asi mluvím. Situace na Blízkém východě je tak složitá, jako snad nikdy předtím (za poslední týden; neboť složitá byla vždy). Bývalí spojenci jsou (možná?) nepřátelé a bývalí soupeři jsou (možná?) spojenci. Tady je nutné měřit lékárnickými vahami a operovat skalpelem, nikoli sekat sekyrou. A jedna osoba na ministerstvu školství to právě činí.

Jedna konstanta však zůstává: Izrael je náš hlavní spojenec v regionu a my jsme jeho hlavním spojencem v Evropě. To se nezměnilo za žádného našeho premiéra a ani žádného našeho prezidenta. Můžeme si o nich myslet, co chceme (a o některých z nich já si myslím jen to nejhorší), ale v tomto všichni byli konzistentní; ještě jednou: Izrael je náš hlavní spojenec v regionu a my jsme jeho hlavním spojencem v Evropě.

Takže nějaká favoritka paní ministryně školství v jejím pašalíku nemá právo přepisovat českou zahraniční politiku.

Ale zpět ke svobodě: proč by Češi, školy, rodiče, školáci, lidé, nemohli mít na danou otázku „Co je hlavním městem státu Izrael, Tel Aviv, nebo Jeruzalém?“ názory různé?

Proč by museli mít názor stejný, ausgerechnet ten, který zastávají neonacisté a arabští teroristé?

Proč by v odpovědi na tuto otázku nemohla být svoboda? Proč bychom se jako občané v odpovědích na ni nemohli svobodně lišit? Bez dirigování té zakomplexované persony na ministerstvu školství?

Tolik to hlavní, principiální. Bez ohledu na to, jaký názor na danou věc zastáváte. A nyní můj názor osobní, soukromý: jak vy říkáte městu, v němž sídlí prezident, premiér, vláda, parlament, nejvyšší soud dané země?

Já mu říkám město hlavní.

Jeruzalém, hlavní město Izraele. Jeruzalém je hlavním městem Státu Izrael a navždy jím zůstane.

Bez ohledu na komplex kohokoli na českém ministerstvu školství.

LN, 5.9.2016

Autor je ředitel Občanského institutu