28.3.2024 | Svátek má Soňa


POLITIKA: Aritmetika Hradu

18.2.2008

Tak nám zvolili presidenta. Podívejme se trochu na matematiku této volby a prověřme novinářská klišé. Ne vše, co se říká v televizi a píše v novinách, obstojí ve světle sčítání a odečítání celých čísel do dvou set osmdesáti jedné.

Do klání vstupovaly dva pevné bloky. Jeden tvořila ODS se svými jedno sto dvaceti dvěma voliteli, posílena o oba bývalé sociální demokraty Melčáka a Pohanku. Pro pořádek, jejich favoritem byl Václav Klaus. Druhou sestavou bylo spojenectví ČSSD a havlovských seskupení, sněmovních zelených a senátních otevřených demokratů a klubu nezávislých, celkem jedno sto čtyři poslanců a senátorů pro Jana Švejnara. Mimo hru zůstávalo dvacet čtyři lidovců a devětadvacet komunistů.

Blokové schéma narušil přechod dvou nezávislých senátorek k ODS. Nepřehlednou byla situace lidovců, kteří zcela rezignovali na jednotné vystupování a rozdělili se podle dlouhodobých sympatií, zhruba polovina k ODS, zhruba třetina k ČSSD a zbytek lavíroval. Komunisté byli připraveni zobchodovat svoji přízeň jako jeden blok, za stávajících podmínek však nebyli ochotni podpořit Jana Švejnara jako společného kandidáta.

Za této situace se Václav Klaus pohyboval těsně pod hranou nutnou ke zvolení ve třetím kole a zvolení blokovali váhající lidovci. Švejnarův blok i s lidoveckými posilami dosahoval necelých sto deseti hlasů. Do pozice srovnatelné s pozicí Klausovců je mohla dostat pouze dohoda s komunisty. Komunisté reagovali na situaci, při nerozhodnosti (některých) lidovců svým hlasováním pomáhali udržovat volbu v patu, ale švejnarovské skupině pouze naznačovali, nikdy však jejich podpora nepřekročila hranici taktického hlasování.

Pokud si odmyslíme teoretické hlasování komunistů pro Klause, skutečný klíč k volbě drželo od začátku do konce několik nerozhodnutých poslanců a senátorů KDU-ČSL. Bez jejich pomoci nemohla Klausova skupina zvítězit a Švejnarova lobby se ucházet o komunisty. Komunisté, ač se jazýčku na vahách nijak nebránili, mohli být potřebnými partnery jen tehdy, kdyby se švejnarovcům podařilo vychýlit jazýček mezi lidovci. Do té doby se ochotou k obchodu mohli nejvýše vydat za blbce.

Vztah švejnarovců ke komunistům byl, tak řečeno, dialektický. Bez nich se na jednu stranu neobešli, na stranu druhou, pro některé citlivější žaludky z KDU-ČSL byla spolupráce s kompletní KSČM obtížně překonatelná, třebas šlo o ad hoc spojenectví k prosazení Antiklause. Zvláště když se KSČM tvářila, že nějaké ad hoc ji nezajímá, že ona chce do party. Do party, která na základě programové dohody klidně může vystřídat současnou vládní koalici, hlasů k tomu ve sněmovně má dostatek! K vytvoření tak široké aliance bylo příliš málo času, v tak široké alianci právě čas příliš rychle ohlodává dosažené kompromisy. Zdá se, že společná obrana proti zvolení Klause byla tím maximem, co takto nesourodý pakt mohl dosáhnout.

Tajná volba hrozila průšvihem. V rámci ODS se stěží dalo předpokládat, že budou hlasy bloudit do jiného tábora. V ČSSD taková hrozba byla zcela reálná. Manýry Jiřího Paroubka nutně musí u řady poslanců vytvářet touhu po pomstě. Volba Václava Klause presidentem v prvním kole první volby by mohla Jiřího Paroubka pohřbít a havlovské společenství hluboce pokořit. Švejnarův tábor se proto rozhodl prosadit veřejnou volbu za každou cenu, i za cenu zneužití jednacího řádu. Když i veřejná volba ukazovala na zvolení Václava Klause, zablokoval předseda sněmovny Vlček jednání až do chvíle, kdy se podařilo o jediný hlas třetí kolo volby zvrátit. Co se týkalo Švejnara, ve chvíli, kdy hlasování jedné sněmovny nemohlo blokovat rozhodování té druhé, stáhli komunisté svoje hlasy, a on se tak se svojí skutečnou podporou ocitl od mety zvolení v neskutečné dálce.

Když si odpočteme nejrůznější silácké výrazivo a velmi hnusné snahy, kterak rozvrátit Klausovu volitelskou většinu, byl týden mezi volbami podřízen jediné otázce, a tu kladli komunisté: „Proč si myslíte, že Jan Švejnar je pro nás, komunisty, terno, abychom pro záchranu kůží zelených a oranžových riskovali svoji rudou?“

Komunisté se zachovali kontinuálně a v intencích svých prohlášení. Oni jsou suverénní politická strana a mají své vlastní pohlaváry, nikoli Jiřího Paroubka, a velmi důrazně to rozpínavému vůdci dolních deseti milionů připomněli. Ve čtvrtek ve večerních hodinách se Vojtěch Filip vysmál v přímém přenosu Lubomíru Zaorálkovi a o možnosti zvolit Švejnara nemohlo být řeči.

Pátek pak přinesl sérii dalších šoků. Sociálním demokratům se nepodařilo eliminovat vzbouřeného poslance Snítilého. Jeho vyloučení z klubu znamenalo pouze, že poslanci Melčák s Pohankou dostali třetího do mariáše. Ze zdravotních důvodů se nedostavila zelená Zubová a pod vlivem léků usnula na celou druhou volbu tak tvrdě, že ji nevzbudila ani Džamila Stehlíková. Senátor Kalbáč přijel evidentně v lepší formě a oznámil, že bude volit Václava Klause, zastrašování navzdory. Václav Klaus měl zajištěnu většinu dvou hlasů (a o dalších se spekulovalo).

Jestliže ODS v prvním volbě nebyla na podraz s prosazením veřejné volby připravena a zneužití postavení předsedy sněmovny umožnilo Vlčkovi nakonec volbu zmařit, do víkendu vstupovala ODS připravena na všechny možnosti, odhodlána sehrát volbu s minimálním rizikem a co nejrychleji. Hlavní úkol zněl – nepřipustit obstrukce. Součástí toho byla rezignace na obhajobu principu tajné volby a snaha zkrátit čas všech tří kol na minimum. Poražená strana sice před třetím kolem uspořádala velkou poradu, zda ještě jednou nezkusit zdolat obstrukcemi stav zřejmý a výsledek neodvratitelný, ale nakonec dospěla k názoru, že k porážce volební by pouze přidala další porážku mediální a riskovala prohloubení názoru voličů na opičárnu, která přístup švejnarovců k prezidentské volbě provázela.

Václav Klaus byl zvolen! Habemus presidentem!

Jak vypadá povolební „lízání ran“, ukázal Moravcův polední sedánek. Pavel Bém, evidentně nad věcí, připomněl zeleným, že svoje chování při presidentské volbě poněkud přepískli. Spor o presidenta se dal se stejným výsledkem vést ve vší slušnosti a především hysterie projevů Kateřiny Jacques i Martina Bursíka se slušností a noblesou nic společného neměly, stejně tak doslova použití všech prostředků, včetně evidentních faulů, na kterých v průběhu volby zelení snaživě participovali. Kateřina Jacques se z hysterie evidentně ještě nevyspala a švejnarovský místopředseda lidovců Hošek se k Bémově výtce přihlásil coby potrefená husa. Ránu z milosti zelené Kateřině zasadil přímý vstup Olgy Zubové, ublížené a nic nechápající.

Vrcholem první hodiny otázkování byl Jan Švejnar. Toho uvedla Kateřina Jacques názorem, že aby zkusil se stát obyčejným senátorem je pro Švejnara téměř ponižujícím a zelení si jej nejspíš nechají do foroty, až se bude volit president znovu. Při přímém vstupu se pak na něj vrhl Václav Moravec a se stejnou energií, jako se snažil obstrukce z první volby „přišít“ ODS, zkoušel ze Švejnara vymámit cokoli konkrétního. Zase neuspěl!

Do druhé hodiny vysílání vyslali socialisti kliďase, místopředsedu Urbana. Erupce poníženého Jiřího Paroubka tak zaznamenaly až zpravodajské relace. Není divu, na veřejnosti se musí dívat na neskrývané úšklebky kreatur z ODS, na poslaneckém klubu a ÚVV na špatně skrývané úsměšky přítelů a přítelkyň. Komunisté odmítli uznat jeho vedoucí úlohu, utekl mu další poslanec a po skončení celého tyátru je na tom hůř než před ním, včetně pošramoceného ega. Bude hůř!