Při nedávné návštěvě rodných Strakonic zhlédl jsem během krátkého čekání na dobrého přítele (a mimochodem též politického filosofa) Vláďu Hanáčka nástěnku patřící místní organizaci ČSSD. Navzdory mým očekáváním jí scházely plakáty hanobící pravici za „chamtivost, která způsobila ekonomickou krizi“, kolovrátkovým heslům volajícím k „obraně sociálního státu“ rovněž nebyla udělena před zraky kolemjdoucích příležitost.

Místo nich většinu plochy zdobil list se seznamem předních sociálnědemokratických činitelů, již položili život ve třetím (tj. protikomunistickém) odboji. Uskutečněná myšlenka zasluhovala by nepochybně hlubokou poklonu a snad i přiznání hysterické zaujatosti, které se Jiřímu Paroubkovi z pozic intelektuální veřejnosti (média, občanský sektor, studentský stav) dostává chvílemi rozmařile štědrou měrou.

Laskavější gesto, věštící klid zbraní na frontě odpůrců aktuálních poměrů mezi zdmi Lidového domu, je však stále bláhovým přeludem. Zdrojem nekonečného a vydatně živeného sváru přitom zůstává paroubkovsko-tvrdíkovská ekipa.

Z její snahy o uznání obětí totalitní represe ve vlastních řadách totiž povážlivě vyvěrá účelovost zprvu chvályhodně působící iniciativy. Nesnadno si nedat projevený dík hrdinům do souvislosti s podzimními volbami do Poslanecké sněmovny, které rozhodnou o Paroubkově budoucnosti v čele nejstarší strany zdejší levice.

Již započatá kampaň častokrát nabízí scénu, kdy se konkurenční subjekty pravice a středu vymezují vůči sociální demokracii s odkazem na riziko příští socialistické vlády tvořené formálně či fakticky těsným sepětím ČSSD a KSČM. V rámci 20. výročí od konce mocenského monopolu komunistů ve střední Evropě si nástrahu takto pojaté asociace duo marketingových šarlatánů Tvrdík-Dimun uvědomuje se vší vážností. Pieta za popravené a v krutých podmínkách žalářované druhy má za cíl řeči o chystaném superlevicovém kabinetu jednoduše devalvovat.

Vzato z obráceného hlediska může ovšem spustit další pád v předvolebních průzkumech, dokazující bobtnající znechucenost z koncepce politiky à la reklama na prací prášek, ve které účel definovaný penězi a státněpolitickým vlivem žehná nástrojům imaginární trýzně sotva zastírajícím protimluv. Zbývá se zeptat: „Bylo-li se sociálními demokraty po Únoru 48 nedůstojně zacházeno, proč poté s triumfálním nástupem Paroubkovy kliky spadla ČSSD do náruče mučitelů svých předchůdců, což bez zvláštních výčitek demonstrovala krajskými koalicemi a téměř národněfrontovní jednotou v postupu na parlamentní půdě?“

Odpověď na uvedený dotaz jsem na žádné z nástěnek jásavě oranžové barvy zatím nepostřehl.

Autor je politický aktivista.