Opoziční strany vyvolají hlasování o nedůvěře vládě Andreje Babiše po shromáždění Milionu chvilek na Letné v Praze. Vyzývají ČSSD, aby už konečně dostala rozum a hlasovala proti vládě, v níž sedí.

Je zajímavé, jak moc se stávající opozice drží své antibabišovské rétoriky. I když se některé ze současných opozičních stran potácejí těsně kolem nebo pod pětiprocentní hranicí a antibabišismus jim evidentně nepomáhá, drží se této politiky zuby nehty. Lze totiž současně definovat i druhou stranu této mince. Jakmile by totiž mělo dojít na program, lídři opozičních stran by se už nedokázali dohodnout fakticky na ničem. Hádali by se, zda tuto novou „pětikoalici“ povede ten či onen, zda je „pátek bez školy“ pro žáky základních škol tou správnou cestou k „boji za klima“ atd. Zato do Babiše si každý z nich kopne rád a s chutí.

Z ne tak dávné historie máme již zkušenost s tak zvanou „čtyřkoalicí“. Čtyřkoalici vytvořily 1. září 1998 KDU-ČSL, Unie svobody, Demokratická unie a Občanská demokratická aliance za účelem společného postupu proti ODS a ČSSD v nadcházejících senátních a komunálních volbách v Praze. Celkem bylo do horní parlamentní komory v těchto volbách zvoleno 13 senátorů nominovaných Čtyřkoalicí. V září 1999 uzavřely strany podílející se na Čtyřkoalici „Svatováclavskou smlouvu“, jejímž obsahem bylo: společný postup před sněmovními volbami a následně i po nich, neuzavření dohody o spolupráci s jinou stranou na parlamentní úrovni a zřízení Rady Čtyřkoalice tvořené předsedy a místopředsedy jednotlivých smluvních stran.

Vznik čtyřkoalice byl reakcí na tak zvanou opoziční smlouvu mezi ODS a ČSSD po předčasných volbách roku 1998. Největším úspěchem tohoto politického seskupení byly volby do senátu v roce 2000, kde zástupci Čtyřkoalice obsadili 17 senátorských křesel z 27 volených senátorů. Po ukončení opoziční smlouvy v roce 2002 a i díky problémům s financování ODA skončila tato aktivita a do voleb v roce 2002 už pod názvem Koalice šly dvě strany, lidovci a unionisté. I v tomto případě byl jasný společný tmel Čtyřkoalice, a to boj proti Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. Jakmile Zeman odešel na Vysočinu a Klaus se stal prezidentem, tmel už nefungoval.

I v dnešní době je výborným tmelem nenávist (to je nejvýstižnější slovo) vůči „estébákovi, komunistovi a dotačnímu podvodníkovi“ Babišovi. To je jednotící prvek opozičních stran. Pokud bychom se ale měli zajímat o to, co bude po vyslovení nedůvěry kabinetu Andreje Babiše, nenabízí nám tyto partaje vůbec nic. Dokonce ani ty předčasné volby. Jakmile by snad ČSSD ztratila zbytek pudu sebezáchovy a vlezla by do opozice, lze tak poměrně přesně odhadnout další vývoj.

Prezident Miloš Zeman by opět jmenoval Andreje Babiše premiérem a ten by sestavil jakýsi „nadstranický projekt“, který by mu odmávalo ANO, SPD a KSČM. SPD již mnohokrát ústy Tomio Okamury deklarovala, že jí vadí pouze účast ČSSD ve vládě, KSČM se konstruktivně přidá. ČSSD se ocitne bez ministrů, budou jí „odejiti“ její nominanti na všech ministerstvech a bude prskat na Babiše asi nejvíce ze všech. Pokud do tohoto vývoje Jan Hamáček půjde, nastoupí cestu politického kamikadze. Je to tedy do značné míry test inteligence nejen Hamáčka, ale i dalších členů vedení ČSSD.

Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz