Pozoruhodným – v původním smyslu toho slova, tj. hodným pozoru – politickým jevem je aktuální vznik ne politických stran, ale bloků a hnutí, jako je Babišovo Ano, Okamurův Úsvit či Bobošíkové Hlavu vzhůru.

Pan Babiš k politické teorii přispěl myšlenkou, že stát je třeba řídit jako firmu. Ve své kampani pokračuje v tomto duchu tvrzením, že jsme – totiž my ostatní, politici ne – "schopný národ", jenom nás vedou břídilové. Tedy jde o dobré vedení, o kvalitní management a pak přijdou výsledky. Ale jaké výsledky a pro koho budou pozitivní? Zvýhodnit jedny totiž znamená nepřímo znevýhodnit jiné: zjednodušit třeba daňový systém znamená učinit ho v očích mnohých nespravedlivým – neboli každý "výsledek" má své náklady a dosažitelné výsledky jsou často ve vzájemném rozporu. Nemůžete například mít jednoduchý a zároveň sociálně spravedlivý a efektivní daňový systém – i když by si ho přál každý.

Firma má na rozdíl od státu nebo toho schopného národa – což jsme my ostatní - jeden cíl: maximalizaci zisku, byť třeba jen v dlouhodobém horizontu, ale všechny role ve firmě jsou pevně dány, co do nadřízenosti a podřízenosti, povinnosti vzájemně spolupracovat; je zkrátka dané kdo, s kým, o čem a pro koho. Občané státu, voliči, ale takto organizovaní nejsou a zrovna tak nemají jeden cíl, nýbrž cíle mnohé, často konkurenční a vzájemně se vylučující. Proto také vznikají politické strany, aby hájily a prosazovaly ekonomické a sociální zájmy různých skupin občanů. Chce-li pan Babiš řídit stát jako firmu, musel by mít tento stát jeden cíl – přesněji hierarchii cílů vzájemně podřízených tomu nejvyššímu. A který cíl by byl ten nejvyšší a kdo by ho určil a sledoval jeho dosažení? Nikoli voliči – ale pan Babiš. Ale to by musel mít pravomoci diktátora. Něco takového teď na mysli téměř určitě nemá, ale až bude mít moc ovlivňovat "řízení státu", rychle zjistí, že to s jeho názory jinak nejde. Všichni bychom se pak stali zaměstnanci firmy "Babiš – Česká republika".

Chraň nás před ním pánbůh a všichni svatí.

Jeho a další hnutí a takzvané bloky představují další nebezpečný element – totiž personalizaci politiky, kdy ji nevytvářejí a nepředstavují strany prosazující rozdílné politicko ekonomické zájmy různých skupin voličů, ale zájmy jednotlivců – jako jsou ti výše jmenovaní. Je to čitelné z jejich programů, vzájemně se překrývajících a nejraději slibujících všechno všem – a to ne proto, že by byli jen a čistě jen populističtí, ale protože ve skutečnosti nereprezentují žádnou vyhraněnou sociálně-ekonomicky nebo ideově kompaktní skupinu občanů a voličů, a proto populističtí prostě a jednoduše být musí. Protože chtějí brát hlasy všude, na všech stranách, musí se také zkusit všude zavděčit – protože ve skutečnosti představují snad jen zklamané a naštvané. Naštvaných je k mání pravda dost, ale na pouhé zlobě lze sotva stavět politický program – lze jen slibovat. Dokonce věci vzájemně se vylučující, a dokonce s vědomím, že nikdo z nich nebude mít sílu slibované prosadit – a i když se dostane k reálné moci, nezbude mu, stejně jako paní Bobošíkové, panu Okamurovi nebo zemanovcům, než dělat kompromisy, přistupovat na řešení, která neslibovali a nejsou po chuti ani jim a vůbec ne jejich voličům. A právě ti to budou vnímat jako zradu předvolebních slibů – protože rozzlobení nemají o kompromisy zájem. Chtějí řešení tady a teď. Jen ti naštvaní budou ještě naštvanější a bude jich možná přibývat, protože podle nich bude čím dál více zřejmé, že s tou demokracií to nikam nevede. Tudíž že by to chtělo něco jiného: asi – kristepane – něco mnohem ráznějšího.

Demokratické politické strany reprezentují určité skupiny voličů – odleva zjednodušeně řečeno – reprezentuje nájemné zaměstnance sociální demokracie, dále zelené zelení, křesťané dejme tomu venkov a křesťany, podnikatele zase strany liberálního ustrojení až po konzervativce. Zájmově vyhraněných a početně dostatečných skupin voličů, které by ty "své" dostaly do parlamentu, je ve skutečnosti velmi omezený počet, takže vzniká prostor pro nějakých, dejme tomu, pět demokratických stran. Pokud soupeří o stejné voliče – například sociálně demokratické - může jich v parlamentu zasednou i víc, ale to nic nemění na tom, že jejich voliči jsou sociálně-ekonomicky a politickým náhledem v podstatě stejní nebo alespoň velmi podobní.

Příbuzné politické jevy, jako jsou ty nynější, se svého času daly sledovat na tehdy nově demokratické Ukrajině po Oranžové revoluci v roce 2004, kdy mezi desítkami a desítkami politických stran začaly hrát prim politické bloky, vždy včele s jednou osobou, se kterou stály a padaly, která mohla souputníkům a příznivcům později zajistit připojení na zdroje veřejných peněz. Bez této osoby v čele neznamenala ta hnutí nic a s jejím pádem také celé "hnutí" skončilo – a co bude podobně znamenat Úsvit bez Okamury, Ano bez Babiše, Hlavu vzhůru bez Bobošíkové - a ostatně co zbude ze zemanovců, až nebude Zemana? Nu ano – vůbec nic, a to ne během měsíců nebo týdnů, ale prakticky okamžitě. I to je symptom toho, koho a co tyto spolky vlastně reprezentují. Vlastně jen jednu osobu.

Skutečné politické straně může silný vůdce pomoci a slabý ji oslabit, ale nestojí a nepadá s jedním člověkem. Strana může dokonce i zaniknout, ale nezanikne levicové, středové a pravicové voličstvo. Po politické straně nezůstane vzduchoprázdno – po hnutí nebo bloku ale nezůstane nic, protože žádné přirozené voliče nikdy nemělo.

Na Ukrajině vedl tento vývoj tam, kde je nyní – z demokracie zbyly jen fasády v tak dlouhém tunelu, že není žádného světýlka na konci. Možná to už ani není tunel, a proto konec nemá.

Porážky klasických politických stran novými vůdci hnutí a nloků nebo stranou jediného muže nám hrozí něčím podobným.

Po tom všem, čím jsme prošli, představa děsivá.