Díky vládním šarvátkám máme možnost tak říkajíc v přímém přenosu sledovat, co dělá ona pověstná Rada moudrých, jež by měla být ve vedení státu.

V dřevních dobách demokracie byli do čela nominováni lidé, kteří již ledacos dokázali. Většinou to byly známé osobnosti požívající úcty širokého okolí, lidé znalí věcí společenských a kulturních, sečtělí a životem ošlehaní důstojní pánové (později samozřejmě i dámy, abych nebyl genderově napaden).

Poslední léta se však onen esprit důstojnosti a noblesy začal vytrácet. Ne, nechci zde zmiňovat anomálie gottwaldovského kroucení krkem, mám na mysli normální demokratické strany, v jejichž portfoliu nebyly výhrůžky a eventuálně i realizace rozvěšování politických protivníků po kandelábrech. Sice i z úst těchto pánů zaznívala ostrá slova na adresu opačně smýšlejících, nikdy však nešlo o vulgarity slyšitelné v hospodách spíše třetí a nižších cenových skupin. Říci vulgarismus veřejně znamenalo diskvalifikaci řečníka. Vždy se dalo stejné vyjádřit noblesněji, jaksi z výšky a o to více účinně.

Doba se změnila. Hlava státu chrlí do rozhlasu s rozkoší své znělé „n“ uprostřed slova označujícího dámské přirození. Bývalý premiér Rusnok si rovněž nedal pozor na zapnutý mikrofon, a tak jsme se tak nějak po dlaždičsku dozvěděli jeho pocity při představě cestování na pohřeb Nelsona Mandely. Ony dva uvedené příklady však byly míněny jaksi od sebe, řekl bych spíše méně osobně.

Nejlepší ministr financí našeho státu Andrej Babiš však pozvedl kulturní obohacení slovními výkaly o úroveň výše, neboť vyjma popisu politických protivníků, které rovněž přirovnával ke genitáliím obého pohlaví a tvorům z říše sudokopytníků, se zaměřil i na své souputníky z hnutí ANO. Své ministry popisuje v lepším případě jako slabochy, své zaměstnance jako debily (odposlechnuto). Je zřejmé, jak vysoké mínění má tedy o svých ministrech, poslancích a tím spíše o všech, kterým nechutnají jeho koblihy.

V normální společnosti (nikoli norma dle pana Babiše) je ono označení kolegy podobným termínem zásadní. Pakliže má člověk aspoň špetku důstojnosti, po podobném titulu je jedinou možností ukončení jakékoliv komunikace. Ne, nemluvím o označení deblového partnera, který v zápalu boje pošle mečbol svévolně do autu. Mluvím o promyšleném pojmenování člověka, který je mým partnerem či spolupracovníkem, s nímž sdílím kancelář, pracovní ponk či oddělení. Odchodem od podobně uvažujícího jedince si ponechávám to, co mi žádný režim není schopen sebrat.

Poslanci hnutí ANO, podrobně seznámení s natočenými projevy pana Babiše, v nichž se dozvěděli, co si jejich šéf o nich opravdu myslí, jsou nejspíše z jiného těsta. Je zarážející, že jsou mezi nimi i lidé s vysokými akademickými tituly, kteří před vstupem do hnutí zastávali významné posty a nepochybně nebyli zvyklí na podobná označení své osoby.

Přesto do této doby ani jeden z nich neudělal to, co by se slušelo. Totiž vstát, veřejně prohlásit, že být někomu za ..... je pod jeho elementární důstojnost, a prásknout dveřmi sněmovny. Raději se stále nechávají urážet a tupit i s vědomím, že jsou v této fázi skutečnými „užitečnými idioty“ (V.I. Uljanov - Lenin). Nejspíš se stále domnívají, že by odchodem něco ztratili.

Ten první odvážlivec by jim však mohl naznačit, že by spíše získali.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora