V posledních týdnech se vyrojily úvahy, co všechno novou vládu ANO a ČSSD podporovanou KSČM spojuje.

Přiletěly též první – často zjednodušené a nespravedlivé – nálepky: „levicověpopulistická“, „rozhazovačná“, nebo dokonce „bolševická“. Ukazuje se, že proti sobě bude mít početnou opozici, a to nejen v politických stranách.

Nezapomínejme ale, že to, co spolupracující formace drží pohromadě, představuje také možný zdroj konfliktů. Babišovci, sociální demokraté a komunisté především usilují o podobný typ voličů. Stokrát se může premiér zaklínat tím, že „ANO je pro všechny“. Rétorikou i sliby odsává elektorát zejména tradiční levici. Také proto se ani KSČM, ani ČSSD v loňském sněmovním klání nepřehouply před osm procent.

Klasický český levicový volič myslí víc na dnešek než na zítřek. Před očima má vlastní špatnou sociální situaci, případně se obává, že by mohla přijít. Ohrožení vidí v prohlubování příjmových nůžek ve společnosti, ale i ve vnějších faktorech, které s sebou mohou nést nestabilitu, ba nebezpečí. Odtud třeba ostražitost před migranty.

Všechny tři strany, které se podílejí na moci, ale přistupují k oslovování občanů trochu jinak. ANO se spoléhá na kombinaci vizí, že nás čeká život jako za Bati a Masaryka, a příslibů, že napříč republikou porostou dálnice, sociální ústavy či stadiony, s momentálním uspokojováním potřeb důchodců a státních zaměstnanců vyššími penzemi a platy. Navrch přidává dokonalý marketing. I to, co Babiš nevymyslel, nebo ani vůbec původně nechtěl, dokáže ANO prodat jako svoji zásluhu.

Komunisté se rádi chytají témat, která sice život jejich sympatizantů tolik neovlivní, ale jsou dobře viditelná, hodně se o nich mezi lidmi debatuje a dá se na nich popsat rozdíl mezi levicí a pravici. Namátkou církevní restituce, respektive zdanění peněžních náhrad za nevydaný majetek, zahraniční mise české armády, nebo vztahy se sudetskými Němci. Národním praporem mávají všude. Vzpomeňme jen na jejich důraz na ochranu národního surovinového bohatství.

ČSSD často působí dojmem, že chce sbírat hlasy jen za minulé zásluhy. Stále dost jejích politiků si ale uvědomuje, že demokratická levice v historii stoupala především tehdy, když lidem rozšiřovala životní prostor a ulehčovala každodenní existenci. Dnes je důležité udržovat a zkvalitňovat veřejné služby – od školství, zdravotnictví, přes veřejnou dopravu až po infrastrukturu v podobě krámků, matrik a pošt na venkově.

Kdyby se sociálním demokratům vrátilo sebevědomí, mohli by též prosazovat kratší pracovní dobu nebo proměnu pracovního trhu v souvislosti s pokračující digitalizací a robotizací. Není náhodou, že pro sebe vždy požadují ministerstvo práce a sociálních věcí. I teď v něm je fůra příležitostí: zrušení karenční doby, zavedení zálohovaného výživného, zjednodušení mateřské a otcovské dovolené, sociální bydlení, vyšší ochrana zaměstnanců atd.

S Janou Maláčovou, která je nominantkou ČSSD na ministerský post po Petru Krčálovi, by mohly být zviditelněny potřeby mladých rodin a obecně rovných příležitostí. Oranžoví by v ní konečně mohli získat osobnost, jež je hodně vidět a slyšet. Možná i proto se v tisku objevily spekulace, že předchozí ministryně Němcová nebyla spokojena s její prací, možná proto prezident zdržuje jmenování Maláčové do funkce, ačkoli v případě Jana Kněžínka na spravedlnosti mu stačily pouhé hodiny.

Přitom rozbušek, daných bojem ANO, ČSSD a KSČM o podobného voliče, bude dál přibývat. Máme se tedy na co těšit.