Čím míň známe detailů, tím je pravděpodobnější, že se rozhovory o vzniku nové vlády hnutí ANO a České strany sociálně demokratické blíží ke zdárnému vrcholu.

Od minulého týdne se už jednání účastní i komunisté, kteří mají menšinovému kabinetu dodat hlasy v Poslanecké sněmovně.

Zatímco v programových otázkách byli nenároční, takže ČSSD neměla podle předsedy Jana Hamáčka ani sílu otevřít témata, jako jsou korporátní, sektorové či progresivnější daně, nárokují si třetinový vliv na personální obsazení resortů vnitra, spravedlnosti, zemědělství a zdravotnictví.

Takto v praxi vypadá protestní strana, když se přiblíží exekutivě. Jiný protestní subjekt, Svoboda a přímá demokracie, se jí ale vzdaluje. Přitom to doposud v parlamentu babišovcům, okamurovcům a filipovcům tak klapalo.

Jenže sociální demokraté v sobotu přijali usnesení, které v překladu říká, že by si o SPD neopřeli ani kolo. A po ANO chtějí, aby hlasovalo pro odvolání Tomia Okamury a jeho druhů z předních sněmovních funkcí.

V tomto bodě však panuje nejistota. Jednak se neví, jestli plán neselže hned na několika frontách. Podvolí se poslanci ANO nátlaku menšího koaličního partnera? A nenechá se ČSSD „ukáznit“ prezidentem Zemanem, který má pro Okamuru slabost?

Ostatně to, že zařezávání poslanců SPD „není fér“, už minulý týden řekl deníku Právo vlivný sociální demokrat blízký Hradu Zdeněk Jičinský. Podobně se vyjadřují i komunisté, kteří tuší, že příště by někým mohli být z extremismu obviněni oni.

Kdyby se přesto podařilo vazby mezi ANO a SPD zpřetrhat – na jak dlouho by to bylo? Navždy? Nebo jen do první koaliční krize?

Okamura je chytrý politik, proto také většinu rozhovorů dává sám. Spoléhat se na kolegy z klubu je nejisté, jeden nikdy neví, kam, co, nebo jak by „zabrousili“. Po volbách projevoval vůli usednout ve vládě, aby prosadil svůj program.

Pak mu došlo, že přesvědčit voliče o tom, že hlas pro SPD nebyl ztracený, lze i ovlivňováním kormidelníka Babiše ze sněmovních lavic. Vždy si však dával záležet na připomínání, co všechno už prosadil a co všechno je v chodu.

Dá-li mu ANO košem, bude Okamura chvíli tvrdit, že je konstruktivní opozicí, ale poté mu nezbyde, než ostře proti vládě útočit. Už dnes naznačuje, že všechno zlo pochází od ČSSD a že Babiš si partnera vybral špatně.

SPD je stranou pro věčně nespokojené, hledající stále nějakého vnějšího nepřítele, jenž bude napasován do kůže obětního beránka. Když nebudou realizovány Okamurovy programové priority, pokusí se být nejvýraznější tváří opozice. Zleva, zprava, jak se to zrovna bude hodit. Potom třeba uzme i nějaké voliče hnutí ANO, které se sotva bude moci definovat jako protestní, když bude disponovat ministerským předsedou a vládní většinou.

V jednom se ale ANO s SPD budou navzájem podobat dál: ve slinění prstů, odkud vanou nálady veřejného mínění. Jim uzpůsobují aktuální programové směřování i rétoriku. Proto by Babišovi ani Okamurovi nedělalo problém ve vhodném okamžiku družbu opět navázat a občanům to svým pružným marketingem nějak vysvětlit.

Jistě, všechno jsou to hypotézy. Opírají se ale o neoddiskutovatelný fakt: každá menšinová koaliční vláda je vratká ze své podstaty. Navíc v té, co se rýsuje, se potkají tradiční politici s odpůrci systému, jejichž předchozí společný projekt víc než co jiného připomínal italskou domácnost.