Postarší pravičák pokračuje - po Svobodných a ODS - v hodnocení politického programu stran na pravici a stran oscilujících kolem pomyslného středu českého politického spektra. Čtenáři uchovavší si ještě zdravý rozum bezesporu vnímají, že hodnotit z pravicových ideových východisek program levicový je doslova procházkou růžovým sadem a od ryzích pravičáků získá stovky kladných hlasů a k tomu navrch ještě „tisíce děkovných dopisů“. To platí, samozřejmě, i pokud by tak jiný autor činil v opačném gardu. Ale aby pravicově orientovaný autor kriticky rozebíral strany napravo a ve středu volební tlačenice, tedy „svých“ potenciálních koaličních partnerů, k tomu musí být notná dávka odvahy s tím, že od všech potrefených prudičů dostane co proto.

ANO, bude líp. S tímto sloganem se nám loni na podzim poprvé na volebním kolbišti představila skupina figur kolem již dlouho známého byznysmena Andreje Babiše. Volební program opravdu mají, to je první pozitivní poznatek, protože to vždy nebývá pravidlem. Tak jako na vyhlazování a rozjasňování svých vrásčitých tváří na billboardech a letácích využili jimi najatí grafici schopností počítačového programu Photoshop, tak oproti tomu zůstává záhadou, podle jakého softwaru si pro sněmovní volby nechali vygenerovat svůj volební program. Primární účelovost získat politickou moc stůj co stůj, aniž ji využijí pro blaho všech občanů, z něho čouhá jak pověstná sláma z bot. Přemýšlel jsem marně, jaká vstupní data je třeba onomu neznámému PC programu zadat, aby ze sebe vychrlil takový konglomerát nesourodých a bezkoncepčních frází, kterým mohou uvěřit pouze osoby… hmm…abych nikoho neurazil, ale čtenáři jistě tuší, kam mířím. Jako IT laik bych si tipnul, že kromě ikonky s velkým vykřičníkem označené Politická moc ajťáci tohoto PC díla neopomněli klást důraz na tlačítka nazvaná Prachy, Oligarchie, Dotace, Daňové úlevy, Populismus, Biopaliva, Nám už líp je, Stát jsem já, apod. Pokud jsem něco vytknul našim chlapcům od Svobodných, tak bych k jejich dobru dnes doplnil, že jakési náznaky liberálně pravicových idejí jejich program viditelně obsahuje. Babišovci tam nemají vůbec nic o čemkoliv. Ani základní mravní étos, proč vlastně vstupují do politiky, ani co by mělo být jejich programovými cíli.

Ironií osudu jejich důmyslný počítačový program tyto politické avanturisty shromážděné kolem jejich náčelníka nakonec vynesl v hojném počtu nejen do sedadel v Thunovském paláci ve Sněmovní ulici, ale také jim umožnil zaujmout pohodlná místa k sezení těsně při Vltavě ve Strakově akademii. Protože už dávno uplynulo oněch sto posvátných dnů, kdy si stačili erární kožená křesla přizpůsobit svým pozadím, podívejme se, jak se jim daří.

Největší „šrumec“ nastal na „spravedlnosti“. Není divu, zde se rozpor mezi jejich z prstu vycucaným politickým programem a jeho zaváděním do praxe projevil v nejostřejších konturách. Evidentně příliš nevěříce v takový volební úspěch, nechali svým PC programem pro uši kritiků tohoto resortu vytlačit pouze pár bezobsažných hesel o právu a spravedlnosti a jiná obligátní bla, bla, bla, aniž ztráceli čas přemýšlením, jak takových nepodkročitelných atributů každého skutečně věrohodného demokratického a právního státu dosáhnout. V dané době zrovna sdělovacími prostředky „frčela“ mantra o nezávislosti státního zastupitelství, tak pochopitelně ji tam populisticky „šupli“. Podobně učinili i v případě odposlechnutých volání po stabilitě a předvídatelnosti práva. Když pak byli postaveni před nečekanou úlohu poslat někoho do hlavní kanceláře komplexu budov vlevo na konci Vyšehradské ulice v Praze 2, najali na to nic zlého netušící Helenu Válkovou, profesorku trestního práva. Ke cti této nenápadné pedagožky hovoří, že nový zákon o státním zastupitelství napsaný podle hesla „sami sobě si“ několika převléknutými komunistickými prokurátory, pardon státními zástupci, posílá k šípku, a to i přes jejich zuřivý odpor. Zřejmě získala aktuální informace, co do krajnosti dovedená nezávislost udělala se švýcarskou prokuraturou: „nezávislý“ zrůdný stát ve státě. Podobně Válková sabotuje další prázdný Babišův slogan o „stabilitě českého právního řádu“, když po pouhých pár měsících účinnosti nového občanského zákoníku ho nechává podrobovat skutečně drsné novelizaci. O faktické úrovni tohoto pro běžné lidi nejdůležitějšího zákona, neméně tak i o úrovni jeho tvůrce Karla Eliáše pod metodickým vedením právního diletanta Jiřího Pospíšila a koneckonců o úrovni právní vědy v ČR vůbec si čtenáři jistě učiní úsudek po šokující zprávě, že na novelizaci generálního občanského kodexu pracují studenti právnické fakulty.

O tristních poměrech v justici včetně státních zastupitelství čtenářům našeho portálu neúnavně referuje Zdeněk Jemelík. Obdivuji v dobrém jeho odolný žaludek, když líčí tamější poměry prostřednictvím schovívavého „nastavování vlídných tváří“, přestože si nepochybně uvědomuje, že objektivní realita je daleko otřesnější. Ta se ale ocitá mimo obzor prázdných teoretiků z firmy ANO, protože skutečná reforma celé justice jako nejbolavějšího mokvajícího vředu našeho státu by musela být konána systémem kompletního vyčištění Augiášova (rozuměj Pospíšilova) chléva. Občané preferující pravicový náhled jistě potvrdí, že neexistuje-li právo a spravedlnost, neexistuje nic. Levice si odjakživa vystačí se svými šibenicemi, gilotinami, koncentračními tábory, zemědělskými komunami, popravčími četami, Vyšinskými, Urválky a jejich současnými následovníky. Pravice má mravnostní hodnotový žebříček poněkud demokratičtější.

Václav Klaus má pravdu. Současná politika je tak úděsně ideově vyprázdněná a dutá, že to nesnese srovnání s žádnou jinou etapou vývoje lidstva od počátku existence moderní parlamentní demokracie. Vakuum je proti tomu prostorem vrchovatě napěchovaným hmotou a myšlenkami. Ale to není bohužel tragické stigma pouze naší domácí politiky, to je zřetelným průvodním jevem vesměs celé tzv. euroatlantické civilizace zmítající se v hluboké všeobecné krizi, která až příliš nápadně připomíná předsmrtnou agónii. Tato tragédie se netýká jen pravice, ale do značné míry i levice, která původní tradiční západní mravní hodnoty fanaticky substituuje multikulturalismem, feminismem, ekologismem, homosexualismem, klimaalarmismem, europeismem, rozpadem instituce tradiční rodiny, „kvótismem“ a dalšími spolehlivými zabijáky všelidské morálky.

Ctihodní fyzikové nám kdysi zavedli délkovou jednotku metr, časovou jednotku vteřinu, hmotnostní jednotku kilogram, atd. Proto by stálo za úvahu pro jednotné poměřování ideové vyprázdněnosti politiky také zvolit nějaký srovnávací etalon, abychom se v té hrůze všichni dokázali orientovat. Jako výkon motoru svého plechového miláčka měříme ve wattech (James Watt 1736 - 1819) a v jejich násobcích kilowattech, tak obdobně bychom mohli ideovou prázdnotu politiky celosvětově měřit v babiších a kilobabiších. Slibuji, že si tuto novou základní jednotku patentovat nenechám.