Izraelská armáda vychovává muže i ženy k iniciativě a do života si z ní odnesou podnikatelský mindset. Jiří Čunek chce v kasárnách mladé Čechy naopak naučit, že mají držet hubu a krok. To pak mají předat partnerkám.

Na zadním sedadle hejtmanského superbu se udělal názor, že jsou mladí muži moc pohodlní. Superb to s ním vzal přes Respekt do Českého rozhlasu. Čtenářům týdeníku se Jiří Čunek svěřil, že ve vsetínských rodinách poznal mnoho mladých mužů, kteří „neumějí poslouchat a dělat i to, co je jim nepříjemné.“ Je to prý „samý bakalář, co neumí vzít do ruky krumpáč“. Posluchači se od něj mohli dozvědět, že „zvláště ženy jsou zastánkyněmi toho, aby z mladých mužů trochu chlapi byli“. Řešení? Pět až šest měsíců vojny pro mládence hned po střední. Ale změnu by pocítily i frajárky: „Začne-li stát s převýchovou rozmazlených synů, ti už si pak vychovají svoje ženy.“

Nejdřív si řekněme, proč na argumenty zlínského hejtmana, starosty a senátora nepřistoupit. Za prvé nevíme, jestli jsou mladí opravdu změkčilí. Čunek přiznaně vychází jen ze své osobní zkušenosti. Já z té své můžu kontrovat, že kdyby někdo vysadil z vrtulníku uprostřed zimní Šumavy pět senátorů a pět dětí z mého okolí navštěvující lesní školky, vsadil bych na děti.

Za druhé se nezdá, že by ze zocelovacího pololetí měli mít výjimku ti, kteří už jsou zocelení natolik, že uběhnou Beskydskou sedmičku a před spaním si ještě pro extra bolest přečtou sloupek Václava Klause mladšího.

Za třetí pochybuji o tom, že půlroční pobyt v kasárnách někomu zlepší fyzickou i psychickou odolnost pro zbytek života. Rád bych si na tohle nesmrtelné lampasácké přesvědčení posvítil experimentem. Mohli bychom provést testy náhodně vybraných mužů z posledního ročníku, který narukoval, a z prvního, který nemusel. Prostým zapátráním v paměti po tom, kdo byl před patnácti lety na vojně a kdo ne, rozdíl v povahách nebo v tělesných konstitucích patrný není.

Za čtvrté a především: bavíme se tu o dospělých svéprávných lidech. Čunek se samozřejmě může ofrňovat nad tím, že je někdo dýchavičný nebo neumí s krumpáčem. Ale nemůže ho na půl roku připravit o svobodu, aby ho převychoval k obrazu svému. Kdyby liberálové navrhli nucený pobyt v kasárnách, kde by mladé učili recyklovat odpad a vyjadřovat se politicky korektně, tanky generála Okamury by ještě ten den vyrazily na Prahu v pokusu o převrat.

Poslušnosti potřebujeme míň, ne víc

I kdybychom ale přikývli na Čunkovo přesvědčení, že je nutné mladé vychovat a zároveň posílit obranyschopnost země, jeho návrh působí pořád mimoňsky.

Předně: je to opravdu poslušnost, k čemu je dobré vést mladé v roce 2017? V rozhlase se Čunek oháněl velkým vzorem české národně-konzervativní fronty, izraelskou armádou. Jenomže ta, jak se můžete dočíst v knize Start-Up Nation, nevychovává brance k tupé poslušnosti, ale k iniciativě, dokonce k chucpe. Vojíni v ní hlasují o odvolání svých nadřízených, třiadvacetiletým kadetům se svěřují nebezpečné operace i státní tajemství, a velitelé vaří kafe svým podřízeným, když v zasedačce sedí blíž kávovaru.

Izraelci si z vojny neodnášejí lekci, že mají držet hubu a krok, ale že mají být iniciativní, a když je to zapotřebí, pak i zpupní. Kniha ukazuje, jaký dopad to má na izraelskou startupovou scénu a všudypřítomné ambice. Ale možná je to celé chyba, možná by bylo Izraelcům líp, kdyby se sklopenými hlavami vyráběli autodíly a po večerech se věnovali výchově svých žen.

Druhý Čunkův omyl: chce mladé připravit na válku, jaká se vedla možná v devatenáctém století. Když nad vámi krouží dron, je úplně jedno, jestli umíte vzít do ruky krumpáč, nebo ne. Když se někdo kybernetickým útokem snaží vyřadit z provozu základní infrastrukturu státu, nezabrání mu v tom mačo požírající cibuli místo jablka, ale člověk, který dvacet let dělal to, nad čím se Čunek ušklíbá: chodil do školy a koukal do počítače. Dokonce to může být i žena: abychom tady pořád nevytahovali Izrael, pak si můžeme připomenout, že ve studené válce byly jejich programátorské schopnosti pro Ameriku nepostradatelné.

Vzdělaná a bohatá společnost, bezpečná společnost

Co tedy udělat místo zavádění povinné vojny?

Přestat ohrnovat nos nad tituly a začít brát investice do vzdělávání i jako investici do obrany. Armáda potřebuje vědce. Lidé v obklíčených městech nebo uprchlických táborech trpí méně, když mají ve svých řadách doktory, elektrotechniky, stavaře, ale i psychology nebo duchovní. Profesionální armádu je navíc zapotřebí z něčeho zaplatit, což méně bolí ty, kteří mají dobrou školu a nadprůměrný příjem, než lidi s patnáctkou hrubého.

S tím souvisí druhý akutnější problém než údajná změkčilost mladých mužů: dáváme na obranu polovinu toho, co po nás chtějí naši spojenci.

A nakonec by bylo dobré zvážit možnost, že ne všechno je nutné nalinkovat lidem povinně. Čunek v rozhlase takovou námitku odpálkoval tím, že nemůžeme čekat na dobu, až se mladým začne chtít něco dělat. My ale nevíme, jestli se jim nechce, protože i kdyby se jim absolvovat branná cvičení nakrásně chtělo, stát jim nabízí jedinou možnost, šestitýdenní dobrovolné vojenské cvičení, navíc teprve od poloviny loňského roku.

Čunkův návrh je sice pomýlený na všech úrovních, zároveň ale není neuváženým plácnutím jednoho zmateného muže. Pochyby o hodnotě vzdělání, pohoršování se nad tou dnešní mládeží, úcta k tupé disciplíně a chlapáctví – to je nový politický konsenzus. Dnešní středoškoláci se mají ještě na co těšit.