Položte mi na stůl seznam všech zásadních politických, ekonomických, osobních a jiných prohřešků českého premiéra (zdůrazňuji zásadních, ne ptákoviny á la Čapí hnízdo) a jsem si jist, že v něm najdu pár výhrad, kvůli nimž nebudu s Andrejem Babišem souhlasit, kdy mu budu hlasem byť jen pouhého řadového občana oponovat a kvůli čemu bych se za volební plentou musel rozmýšlet, zda ANO ještě ano čili nic. Je však jedna věc, v níž se za něj vždy zcela bezvýhradně postavím.

Bude to totiž rovněž moje zkušenost a křivda, kterou si ještě ponesu krátký zbytek života. Protože už možná laskavý čtenář tuší, jaké bude téma, slibuji, že nebudu touto kauzou obtěžovat v celé její mediální šíři a rozpatlanosti, přičemž naopak zavandruji do tak „úspěšně“ eticky pokroucené až devastované „mé“ novinařiny. V příštím textu se tím pádem budu maximálně vyhýbat zvláště medializovaným termínům lékařským jako schizofrenie či psychiatrie, zeměpisným jako Krym nebo Ženeva a též jménům mj. Protopopov, Kalousek, Smoljak a podobní. A navíc z těch, kteří si rozpatláváním tohoto zcela soukromého nešťastného problému jedné rodiny (a že takových investigativních nadšenců cenících svůj chrup novinářské hyeny už je) dokonale zaneřádili svou klávesnici a tím i vylepšili své konto, dokonce nezmíním žádného. Jedno jméno v této souvislosti však přesto padne.

Jsou to události známé z mnoha rodin

V některých dokonce skončily až tragédií, prožili si je mnozí staří otcové plus-mínus mého věku. Jejich scénář je primitivní a spolehlivý, však byl i častokrát zfilmovaný: spokojené období rodiny s ratolestmi (i když v našem případě půjde hlavně o syny) se dříve či později naplní a uzavře, dojde k rozvodu, vypořádávání majetku – a tahanicím o děti. Řešení zásadního problému vždy bylo (protože se bavíme o časech předlistopadových) jednoduché, rázné – a nespravedlivé: děti byly, se zanedbatelnými výjimkami, pokaždé svěřeny matce.

Synové, přirozeně vždy víc inklinující k ní, v takovém případě z rozpadu rodiny automaticky obviní otce a zanevřou na něj, v dalších letech v pěstování takového „vztahu“ úspěšně ovlivňováni zhrzenou matkou. Až ta nakonec, zvláště v období synovy vzdorné puberty a současně při budování nového vztahu, už na jeho výchovu nemá ani sílu, ani trpělivost, ba ani zájem. Až to potom skončí tak, jak se to stalo i mně. Nepřeji to žádnému otci, Andrej Babiš senior si tím právě prochází. Právě proto budu v tomto na jeho straně.

Ale abychom se nezpronevěřili objektivitě, zastavme se nejprve u jeho syna. Je mně ho vlastně líto: pro jeho až nenávistný vztah k otci, pro to, že se mu – z neuvedených, leč naznačovaných důvodů – nesplnil sen stát se pilotem, pro současnou bůhvíjakou neidentifikovanou pozici ve společnosti, kvůli tomu, zda se tělesně i duševně cítí dostatečně v pohodě. Slýchá takových až dotěrných otázek v poslední době mnoho, je prostě momentální mediální hvězdou, a na podobné otázky bude – tak minimálně do voleb – odpovídat ještě mnohokrát. Což také nyní, po účasti na likvidaci následků moravského tornáda, ochotně na všechny strany činí. Tak jako třeba při návštěvě Prostoru X, což je internetový pořad týdeníku Reflex.

Tamní zpovědnici obsluhuje Čestmír Strakatý (to je to jediné slíbené jméno), mladý a bezesporu talentovaný moderátor. Právě proto jsem se zájmem zasedl i k jeho rozhovoru s osmatřicetiletým Andrejem Babišem juniorem. Akce tato mě všestranně zaujala položenými otázkami stejně jako různými zakamuflovanými nekonkrétními odpověďmi, nejvíc ze všeho však překvapivou skutečností, proč a jak se dalším klíčovým otázkám asi vyhnula.

Především o dětství

Protože dětství je období, kdy se zásadně formují rodinné vztahy, kdy se z otce stává buď nejlepší kamarád a vzor, nebo nenáviděný hajzl, jenž pro jinou ženu opustil matku a rozbil rodinu. Co jsme se však dozvěděli o Andrejově zahraničním severoafrickém dětství, o pozdějších zájmech, školách, přátelstvích, o době, kdy se formoval jeho vztah s otcem? Pramálo, snad jenom to, že ten ho – považte tu výčitku! - nutil do tenisu. Prostě jako každý jiný rodič chtěl, aby se potomek něčemu věnoval, aby jim dělal radost, třeba v něčem vynikl, v hudbě, umění, jazycích nebo sportu. Nevím, jak v jiných, ale v posledně jmenovaném to odmítl. Jako příklad a vzor dokonce nezapůsobila ani o čtyři roky starší sestra Adriana, několikanásobná tenisová mistryně Maroka.

Nic - až do maturity - o škole, přátelstvích, vztazích a plánech. Nic o letecké škole, na níž by se bez otcových známostí a finanční podpory asi sotva dostal, nic jsem se nedozvěděl o jistě atraktivním a exkluzivním studiu na řízení obřího dopravního letadla. Kolik toho a kam nalétal a proč ze služeb společnosti Travel Service (během platnosti licence mladšího pilota říjen 2011 až duben 2015) nečekaně náhle odešel. Podle časopisu AHA byla pravou příčinou jeho neochota podřídit se autoritám, zatímco Hospodářské noviny uvedly jako důvod neschopnost získat licenci pro Boeing 737, plus vzpomínku jeho nejmenovaného kolegy „Závěrečnou zkoušku, takzvaný line check, Babiš junior nestihl absolvovat a zmizel. Nikdo nevěděl kam a proč.“ Podivné důvody.

Jistě jako pilot slušně vydělával, když si následující rok pořídil v Praze-Ďáblicích rodinný dům za údajně 12,5 miliónu (zdroj AHA). Když však už osobní zázemí získal, proč ho vzápětí opustil a nadlouho odjel za matkou do Švýcarska? Podle otce tam studoval, jaký obor, však nevíme; ani takový dotaz u Strakatého nepadl, a snaživý tandem Kubík-Slonková něco podobného tenkrát zřejmě nezajímalo. A tak se nedostalo ani na dotaz, čím by se případně mohl živit dnes, pokud si najde nějakou práci. Pro leckterého jedince (opět zkušenost z mého nejbližšího okolí), jenž neví kudy kam a není schopný v životě nějak zakotvit a navíc si nedokáže vybudovat nějaký osobní vztah, vede často cesta k drogám.

Kdo se chce na premiérovu synovi zviditelnit?

A vůbec otázek by pro objektivně motivovaného zvídavého tázajícího byla slušná hromádka, jenom si vybrat. Třeba tu týkající se léků: syn už je prý vysadil v červenci po návratu do Česka. Zde – alespoň pro mě - dochází v rámci několika roků k časovému chaosu: sotva to byl návrat z východního zahraničí, kam byl údajně na řadu měsíců zavlečený, spíše ze západního od matky, za níž již v roce 2016 odcestoval. Kdo mu však ty léky, které vysadil (protože ví, že žádnou nemocí netrpí), předepsal a nutil užívat, když před návratem dlouhodobě pobýval ve Švýcarsku u matky, a tedy daleko od otce? Ta že by jako doktorka o nějakých synových zdravotních komplikacích a nasazených lécích nevěděla, nebo je bagatelizovala? Proč tedy minimálně v jednom případě k němu zavolala záchrannou službu? Vysvětlení, že podobné kroky dělala na nátlak otce, je už úplně přitažené za vlasy. Léky tedy přestal brát až po návratu letos v červenci na doporučení českých lékařů, které ovšem nechce jmenovat. To jsou ale paradoxy. A nějaká logická vysvětlení od juniora téměř žádná.

Nebo ten zmíněný dům. Žije v něm, nebo ho během nepřítomnosti pronajímal? Pokud pronajímal, jistě tím vydělával a přiznával daně. Slouží-li nemovitost svému účelu, bez výdajů se to neobejde, minimálně za energie a vodu. Veškeré pohledávky však v tomto případě hradila investiční společnost Imoba, která se specializuje na prodej i pronájem nemovitostí koncernu Agrofert. (Proto i ten zmíněný pro kontrolu neobývaného či pronajatého domu zavedený kamerový systém, jenž ovšem pochopitelně nemohl kontrolovat nikoho, kdo v něm nebydlí.) A tuto společnost, která hradí vše i s provozem nemovitosti s juniorovým jménem spojené, nyní chce žalovat, protože „Imoba tak činí v rámci firemních nákladů, což je vlastně daňový únik“. Jelikož moderátor se na nejrůznější okolnosti této kauzy pozapomněl zeptat a Babiš mladší žádné rozumné vysvětlení nenabídl, můžeme se i v tomto nadále jenom dohadovat.

Taky znám ten pocit

Znám pocit, když vlastní syn, jemuž jste dal život a potom se snažil do života dát i všechno ostatní potřebné, se jednoho dne před vás postaví a se zlým pohledem vám vyčte všechno to, co si způsobil sám. Že svévolně opustil školu, ničím se nevyučil, skončil ve rváčské partě sparťanských rowdies a časem i v každodenní hospodské společnosti „pokouříme, pokecáme“, žil na hraně zákona, neplatil, co měl, počínaje jízdenkou a konče nájmem, nevytvořil si žádný osobní vztah, až závěrem a také až po zbytek života skončil v hluboké půlmilionové dluhové pasti, jedincem bez řádné práce neřešitelné.

Jakého objektivního a spravedlivého konce se ve sporu Babiš kontra Babiš dopátrat? Co si myslet o uvažování syna, který se rozešel se svým otcem, spřáhl se s jeho politickými oponenty, veřejně ho paroduje a obviňuje, že ho kvůli kariéře obětoval, zablokoval si ho v telefonu, varuje před ním občany voliče, snad ho i kvůli něčemu míní žalovat. Jak vážně však brát jeho argumenty, a vůbec vše do veřejného pléna hozené, když se s logikou tak rozcházejí?

Byla prý potřeba na zakázku (neví koho) z něj udělat psychiatrického pacienta, a to už v roce 2010, kdy se vyšetřovalo Čapí hnízdo (ve skutečnosti ovšem začalo vyšetřování až roku 2016). Ale proč? Aby se mu tím snad znemožnilo vystudovat a získat pilotní licenci?

Proč opakuje, jak s ním bylo v jedné sledované kauze manipulováno („Co se týká Čapího hnízda, jsem v žádném případě nevěděl, co podepisuji. Pokaždé mě jenom zavolali, že mám něco podepsat, položili přede mě nějaké papíry, dvacet stránek, malé písmo, výrazy, kterým jsem nerozuměl…“) a obratem zase sebevědomě vyhlašuje „Jsem připraven ohledně Čapáku vypovídat!“ Ale co relevantního, když vlastně nic neví? Přiznávám, že bych mu rád rozuměl, pochopil ho, ale nějak se mi to nedaří.

Může být takový otec ministerským předsedou?

Každopádně jednu alternativu musíme závěrem, kvůli respektování objektivity, připustit: Andrej Babiš junior má, mysleme si o tom, co chceme, ve všem pravdu, protože vše ostatní je jenom spiknutí až přímo kampáň: „Od roku 2015 je celý můj život pod jeho kontrolou a dohledem.“ V tom případě by se ovšem Andrej Babiš senior (tento dle syna zoufalý člověk) vybarvil jako typický krkavčí otec. A takový, z hlediska vyššího principu mravního, nemá co dělat ve funkci premiéra vlády České republiky.

No nic, to byl jenom takový myšlenkový úlet, jakási přihrávka pro útěchu politickým představitelům těch politických seskupení, jimž politik Babiš senior hatí vlahé politické sny. Pro mě je to všechno jenom tragické nedorozumění dvou v rámci jedné rodiny nešťastných lidí, do něhož nikomu dalšímu nic není, a přesto se v něm všichni přehrabují, jako by neměli spoustu jiných a hlavně vlastních starostí…