Po zkušenostech s atentáty v New Yorku, Londýně či Madridu je zřejmé, že je pouze otázka času, než teroristé zaútočí zbraněmi podstatně silnějšího kalibru. Bylo by nezodpovědné spoléhat na to, že necháme-li my teroristy na pokoji, nebudou si oni všímat nás. Štěstí přeje připraveným, proto je třeba již teď začít budovat účinnou obranu. A ne až v době, kdy si nestabilní režimy pořídí balistické rakety.

Součástí takové obrany je i radarová základna, o jejíž umístění na české území požádaly Spojené státy několik minut po vyslovení důvěry české vládě. Je třeba stále opakovat, že se jedná o obranný, nikoli útočný vojenský prostředek.

Zaslání obdobné žádosti vlády USA jiné vládě předchází dlouhodobý a pečlivý proces posuzování. Ten zahrnuje nejen vojenská, ale také politická hlediska. Žádost o zahájení rozhovorů je pro nás jednoznačným dokladem toho, jak Washington na Prahu pohlíží. Jako na stabilního spojence, demokratickou a vyspělou zemi, která skýtá dlouhodobé záruky stát se opěrným bodem takto významného projektu. V této žádosti se skrývá také obchodní potenciál. Jde o signál nejen americkým, ale i světovým investorům: Česká republika je vhodná lokalita nejen pro vaše investice, ale i jako základna pro další obchodní operace v Evropě a dále na východ. I pro českou vědu by rozhodnutí "ano pro radar" znamenalo výhru.

Teroristé chtějí životy

Protiraketová obrana je projektem, který je nyní zaměřen na obranu území Spojených států. V budoucnu chtějí USA rozmístit tento systém po celém světě. Zatím jsou dvě základny protiraketových střel - na Aljašce a v Kalifornii. Loni se USA dohodly na umístění takové základny s Japonskem. Dalším strategicky důležitým místem má být střední Evropa. Po důkladných rešerších byly poslány nóty do Česka a Polska. Tato součást systému by měla umožnit hlubší kontrolu nad Asií, Blízkým východem a Afrikou. O protiraketové obraně už léta jedná i NATO. Jde však o finančně náročné rozhodnutí, proto je pouze otázkou času, kdy dojde ke splynutí obranné koncepce americké s evropskou a k vytvoření celoaliančního projektu.

Co se bezpečnostního rizika týče, radar funguje primárně jako preventivní opatření. Riziko napadení České republiky nezvyšuje. Teroristické útoky v USA, Británii nebo ve Španělsku ukázaly, že teroristé neútočí na vojenské objekty. Pro své útoky si vybírají spíš "měkké cíle", tedy takové, kde je nejvíce civilistů, napáchá se největší škoda a akce bude mít největší mediální dosah. Různá vojenská zařízení USA jsou rozmístěna v řadě evropských zemí a neexistuje žádné zdokumentované zvýšení bezpečnostních rizik v těchto státech.

Podíváme-li se na mapu, vidíme, že rakety vystřelené na Spojené státy z teritoria potenciálních agresorů musí téměř vždy překonat území Ruska. Proto účinný systém protiraketové obrany nemůže být vybudován bez úzké spolupráce s Moskvou.

Již dnes jsou všechny americké kroky s Rusy konzultovány a ani v případě radaru v Česku tomu není jinak. Jednat s Ruskem pravděpodobně bude i česká vláda. Na druhé straně je třeba mít vždy na paměti, že rozhodnutí o umístění, či odmítnutí radaru je výsostným právem České republiky.

Než však takové rozhodnutí padne, bude ještě nutno zajistit všechny možné dostupné informace, povedou se složitá jednání na mezinárodní úrovni a já osobně jsem přesvědčena, že referendum není vhodným prostředkem pro rozhodnutí. Obecně platí, že otázky daní, lidských práv a národní bezpečnosti jsou odpovědností politiků, kteří získali mandát ve volbách. Jako příklad uvedu členství Česka v NATO. Dnes jen zlomek populace spekuluje o správnosti a výhodnosti našeho vstupu do Severoatlantické aliance. Kdyby se však v roce 1999 o této otázce rozhodovalo v referendu, Česko by tento významný krok patrně neučinilo.

Vstupenka do světa

Stejně jako mnoho dalších občanů této země, také mě napadla otázka: "Co se stane, když základnu odmítneme?" Odpověď je jednoduchá: Nestane se nic. Jako suverénní země máme právo se rozhodnout proti - základna by poté patrně byla postavena v některé z okolních středoevropských zemí.

Volba pro základnu by nás však dostala na seznam nejužších spojenců USA. Česko by se ve Washingtonu dostalo mezi elitu, s níž lze počítat, ale které je také třeba naslouchat.

Jsme malá země s omezenými možnostmi. Tato příležitost nám nejen otevírá dveře do vyšších pater světové politiky, ale také pomáhá vytvořit protiváhu jednostranné orientaci na Evropskou unii a dává zřetelně najevo našim partnerům, že Česká republika má více variant, jak ochránit své národní zájmy.

MfD, 17.4.2007

Autorka je místopředsedkyně PČR za ODS