Mám slabost pro Američany – v pětačtyřicátém mně zachránili život. Jako devítiletý capart jsem byl na smrt nemocný a když za jejich vojenskými lékaři přišel můj tatínek s prosbou, že potřebuju penicilín, ochotně mu ho dali a lahve s alkoholem, které jim za to nabízel, odmítli. Při loňské návštěvě Normandie jsem žasl, na jaké skály musela ráno 6. června 1944 část amerických vojáků v zuřivě palbě Němců vyšplhat, aby zvládli invazi – a nás osvobodili a mně mohli poskytnout životodárný lék. Znovu jsem si uvědomil, že miliony Američanů se za první i druhé světové války přeplavili do neznámé Evropy, aby ji zachránili před otroctvím. Jenže v Americe bych žít nemohl. Byl jsem tam čtyřikrát, poznal jsem velký kus země, s několika lidmi jsem se spřátelil, ale americký způsob života by mi asi nevyhovoval.

--------------------------------------------------------------------------------

Teď probíhá diskuse o tom, jestli máme povolit stavbu amerického radaru ve vojenském prostoru Jince, nebo ne. Radar má sloužit k navedení případné antirakety, vypuštěné ze základny v Polsku, na iránskou či severokorejskou raketu nesoucí atomovou hlavici, případně na střelu nějaké dobře vyzbrojené teroristické skupiny. Útočná raketa může směřovat nejen na americký kontinent, ale i na nějaký cíl v Evropě.

Neřeknu nic nového, co by už nevyslovili zastánci tohoto projektu. Ale říct to musím, považuji to za svou povinnost.

Třebaže o myšlence postavit u nás takovou základnu začal jednat v roce 2002 ve Washingtonu velmi ochotně tehdejší sociálnědemokratický ministr obrany Jaroslav Tvrdík, dnes se k tomu nechce vedení ČSSD znát. Předseda Jiří Paroubek, který tomu byl původně nakloněn, najednou obrátil. Alibisticky vychází z většinového názoru svých spolustraníků, kteří cizí základnu na našem území nechtějí. A aby si je nerozhněval, za své původní stanovisko bojovat nechce, třeba by ho kvůli tomu v březnu na sjezdu nepotvrdili v čele strany. Je to hnusné farizejství, ale co můžeme čekat od Jájínka, který mění své názory podle toho, co považuje v daném okamžiku pro sebe za nejvýhodnější? A teď se radostně veze na levičácké vlně antiamerikanismu.

Nedivím se, že spousta obyčejných lidí má k chystané základně výhrady. Užili jsme si dvě desetiletí sovětské okupace, nejstarší generace si pamatuje ještě na okupaci německou. Avšak neuvědomují si, že dvě stovky Američanů plus jejich rodiny žádné okupační manýry nemohou nastolit. A nemohli by, ani kdyby těch vojáků byla jedna či dvě tisícovky.

Možná, že strach pramení z něčeho jiného – bojí se, že by tenhle radar k nám přitahoval arabské teroristy a v případě nějakého masivního útoku muslimských států na euroamerickou civilizaci, by mohl být prvním cílem. To je samozřejmě pravda. Jenže na našem území je takových citlivých cílů víc – rádio Svobodná Evropa, radary NATO a já nevím, co všechno, přesto však české zpravodajské služby žádný zvýšený zájem nezvaných hostů nezaznamenaly. A pokud se týká pokusu o zničení naší civilizace, pak by k tomu musela dozrát mezinárodní situace, ale na ni by se ozbrojené síly NATO a dalších zemí jistě už delší dobu připravovaly. Mobilizaci, jejímž cílem by bylo vytvoření celosvětového muslimského kalifátu, přece nikdo nemůže přehlédnout.

V posledních dnech zbrojí proti americkým základnám v Polsku a v České republice ruští generálové, lehce se k nim přidal i prezident Putin. To je pochopitelné. Generálové musí pořád upozorňovat na nebezpečí, aby si vymohli víc peněz na armádu. A Putin jim přizvukoval, aby je uchlácholil.

Ve skutečnosti brzy přijde doba, kdy i Kreml procitne – také jemu začne hrozit drobný, nicméně zničující útok některého z diktátorských režimů, a proto narychlo postaví na svém jihu podobnou obrannou zeď. Rovněž se může vynořit nebezpečí teroristických skupin, jejichž členové ukradnou anebo si vyrobí anebo jim nějaký obchodnický prevít dodá raketu krátkého či středního doletu. Ostřelování Izraele poměrně sofistikovanými střelami libanonského Hizballáhu tuhle možnost nepříjemně přiblížilo.

Ve spršce tříhodinové kanonády novinářských dotazů Putinova odpověď nijak nevynikala, jenom naše média jí přisoudila mimořádný význam. Dvěma základnami takového deštníku se strategická rovnováha mezi Ruskem a USA nezmění, to ruský prezident dobře ví. Moskva nemusí mít ani obavy z budování nějakého „sanitárního kordonu“ okolo Ruska. Dnes, kdy americké a ruské mezikontinentální rakety mohou během půl hodiny zničit třeba celý svět, by neměl takový kordon význam. Útočné rakety, které by zkrátily dolet do centrálního Ruska na polovinu, v Polsku přece nebudou – a to je hlavní.

Mnoho našich lidí si dosud nezvyklo, že jsme členy NATO a spojenci Spojených států – a že tyhle vztahy nejsou zadarmo. Nemůžeme se schovávat pod antiraketovým deštníkem, jehož části by ležely na cizím území. Měli bychom prokázat statečnost a přijmout i kus rizika globální ochrany. Také nesmíme zapomenout, že naše republika patří ke křesťanskožidovské civilizaci, k níž jsme se v listopadu 1989 vrátili, a z toho vyplývají i určité povinnosti. A pro politické strany, jmenovitě pro sociální demokraty, nemluvě o naivních zelených, by se neměla stát perspektivní obrana republiky předmětem špinavého politického handrkování.

Po pádu sovětského impéria se Spojené státy staly jediným celosvětovým četníkem. Je přirozené, že proto dělají i chyby – naposled v Iráku. Soudy v USA běžně posílají vrahy na popraviště, což nemohou překousnout euroúředníci v Bruselu, ale naši lidé by návrat téhle praxe uvítali. Washington nedokáže zvládnout spoustu domácích problémů, jako třeba zdravotní péči pro všechny své občany, přistěhovalectví z Latinské Ameriky… Ovšem je to země se silnou demokratickou tradicí. Proto si neumím představit, že by se tam mohla zrodit diktatura, která by chtěla ovládnout celý svět – a to je myslím to nejdůležitější.

3.2.2007

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz