Parky, školy, knihovny, informační centra, parkovací místa a další veřejné služby můžou bezplatně využívat i ti nejbohatší. „Asociální socialismus“ někdy dává smysl.

Proti tomu, aby stát platil školní obědy dětem z chudých rodin, se ozývá už jen poslední významnější hlas, a to chraplák předsedy senátu Jaroslava Kubery z ODS.

Napříč oběma komorami parlamentu jinak panuje aspoň verbální shoda na tom, že by měla společnost pomáhat tam, kde rodiče nemůžou nebo nechtějí doplatit pětadvacet korun a dítě ve škole hladoví. Hraje se už „jen“ o to, jestli s dětmi z chudých rodin krmit i potomky středních a vyšších tříd. A to i z peněz, které na daních – aspoň na té z přidané hodnoty a na spotřební – odvedou i úplně nejchudší členové společnosti.

Máloco dráždí smysl pro spravedlnost jako přerozdělování od chudých k bohatým. Krnovská samoživitelka pošle pětinu z ceny krabičky tamponů do Prahy, aby děti tamní honorace roznimraly oběd a vrátily ho nesnězený. Něco takového se považovalo za morálně přijatelné naposledy za feudalismu. Vášnivou debatu o „asociálním socialismu“ ale můžeme vrátit k zemi jednou připomínkou: podobný prvek přerozdělování od chudých k bohatým v sobě má nespočet společenských mechanismů, které žádné vášně nevzbuzují. Prostě jsme si na ně zvykli a nemáme k nim jinou podobně široce akceptovatelnou alternativu.

Kde zaparkovat Teslu

Uveďme si několik příkladů toho, co dnes i ti nejbohatší dostávají od státu „zadarmo“:

- Většinu výrobní ceny placených školních obědů. (Zhruba šedesátiprocentní státní příspěvek už roky funguje stejně plošně, jako by fungovala stoprocentní dotace. Nevzpomínám si, že by to někdy někomu vadilo.)

- Přístup do veřejných škol, od mateřských až po vysoké.

- Volný vstup do městských i přírodních parků.

- Bezplatné jízdné pro děti a pro seniory, slevy pro studenty.

- Služby veřejných knihoven.

- Informační služby pro turisty.

- Větší část ceny vstupenek do městských a státních divadel a oper.

- Příspěvek na pořízení elektromobilu.

- Moje oblíbená tragédie obecní pastviny: volné nebo jen symbolicky zpoplatněné parkování v ulicích.

Něco z toho intuitivně působí zcela v pořádku, alespoň pokud nejste anarchokapitalisté: třeba pro všechny volný vstup do parků a do knihoven nebo infocentra s mapkami zdarma pro turisty. O školném nebo podpoře umění vedly pravice a levice několikrát spory, ale argument, že takhle přisypáváme do kapes boháčům, v nich zazníval méně než v debatě o obědech. Jen něco málo opravdu trkne jako nespravedlnost, a ještě ne každého: třeba příspěvek na elektromobily.

Čím se od sebe tyhle různé způsoby obohacování bohatých liší?

Cíl: neživit revizory, nekastovat občany

Morálně nejproblematičtější je přerozdělování směrem k bohatým právě tam, kde chudí na žádné výhody nedosáhnou, třebaže je papírově nikdo nediskriminuje. Nejlevnější čtyřmístný elektromobil stojí přes šest set tisíc, a pokud ho nemůžete dobíjet v práci, oceníte stání s přívodem elektřiny. To filtruje nejen ty nejchudší, ale i velkou část středních vrstev. Zastánce dotací by mohl argumentovat, že z čistějšího vzduchu budou mít prospěch všichni, ale v zemi vyrábějící tolik elektřiny z uhlí tenhle argument padá.

Jak je to se statky, ze kterých mají prospěch chudí i bohatí? Můžeme je posuzovat podle dvou klíčů.

Za prvé: jak administrativně náročné je vybírat příspěvky jen od těch, kteří si je mohou dovolit? Podle ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové by bezplatné obědy skutečně jen pro ty potřebné stály 1,1 miliardy korun ročně a na dalších 500 milionů (třetinu celkových nákladů) by přišli úředníci zjišťující, kdo je a kdo není potřebný. Plošná varianta by stát vyšla třiapůlkrát dráž, na 5,4 miliardy. Pro společnost by to ale znamenalo patrně jen (pravice si dá „jen“ do uvozovek) přerozdělení stávajících nákladů na obědy – a úsporu peněz na úředníky.

Za druhé: jak důstojné by takové odstupňování plateb za veřejné služby bylo? Ať už směrem k chudým, kterým by nezbylo než několikrát denně prokazovat, že jsou socky, což je hlavně ve školním kolektivu bezva, nebo směrem k movitějším, o kterých by při opravdu důkladném odstupňování každá uvaděčka v kině věděla, že mají na občance přelepku „bere přes milion, plná sazba“.

Systém „všichni zadarmo“ bývá zkrátka často nejpraktičtější, nejlevnější a nejinkluzivnější v tom smyslu, že nikoho nekastuje. Na jednu stranu to tak není vždycky a je dobrý nápad hledat skryté nespravedlnosti. Na druhou stranu jsem taky rád, že jsme si veřejné parky a knihovny vybudovali už v 19. století a nemusíme se hádat aspoň o tom, jestli má na bezplatné čichání ke květinovým záhonům a čtení půjčené Babičky právo jen invalida třetího stupně, nebo i příslušník střední třídy.