Nečekaný výsledek květnových voleb odstartoval lavinu překvapení. Politici překvapují i jsou překvapováni. A překvapení nejvyšší nastane, podaří-li se čerstvě jmenované Nečasově vládě naplnit ambiciózní cíle zakotvené v koaliční smlouvě.

Samotná smlouva je překvapivě dlouhá a podrobná. Podle optimistů proto, aby žádná z vládních stran nemohla sejít z cesty. Podle skeptiků proto, aby kdykoli mohl kdokoli říci: Tady jsme se odchýlili od tohoto konkrétního bodu a my ve vládě proto končíme!

Koaliční program se tváří vyváženě, někdejší radikalita den za dnem slábne. Přesto už stihli zbystřit ohrožení státní zaměstnanci (zejména vojáci, policisté a hasiči), majitelé stavebního spoření, (budoucí) důchodci, studenti vysokých škol či zakladatelé rodin. Mezi prvními kritiky se objevily též neziskové organizace. Bojovníkům s korupcí vadí odklon od závazků, na nichž se strany napříč spektrem před volbami dohodly s americkou obchodní komorou, enviromentalistům se nelíbí lehkomyslný personální přístup k resortu životního prostředí, ženská lobby protestuje proti ryze maskulinní vládě.

Vrátíme-li se k překvapením, složení Nečasova kabinetu skýtá hned několik z nich. Hodně podnikatelů, málo akademiků. Hodně amatérů, málo osobností sžitých s resortem. Pavel Drobil byl nepříjemně překvapen, když jej premiér umístil na ministerstvo životního prostředí. Tak dlouho chtěl dýchat za český průmysl, až mu došel dech. (Třeba si jej - před řešením zaneřádění ovzduší na Ostravsku - spraví na Šumavě při analyzování kauzy kůrovec.) Překvapena byla i celá TOP 09 nabytím ministerstva zdravotnictví. Leoš Heger přijal toto sebevražedné křeslo patrně v šoku. S tím souvisí i rozdíly mezi programem TOP 09, zdravotnickými body koaliční smlouvy a názory pana ministra.

Pro veřejnost pak bylo překvapením jmenování Jiřího Bessera, berounského starosty a milovníka hokeje, ministrem kultury. Jelikož se však všichni noví ministři, snad s výjimkou Karla Schwarzenberga, vydávají za skvělé manažery, budou nejspíš připraveni klidně i mezi resorty rotovat.

Překvapení se nevyhýbají ani parlamentní půdě. Poté, co na ní byl zaznamenán přírůstek žen, mladých, ale třeba i právníků, přišly na řadu zajímavě pojaté úspory. „Když chceme občany přimět k šetrnosti, musíme začít u sebe,“ prohlásili koaliční zástupci – a sebrali sněmovní funkce opozici. Počet koaličních členů vedení Sněmovny zůstal stejný jako v minulém období, ve vedení jednotlivých výborů vznikl nepoměr mezi předsedy z ODS a z (ve volbách vítězné) ČSSD.

Úplně jako Alenka v říši divů si musí připadat reprezentanti Věcí veřejných. Ve Sněmovně nenašli okénko na vracení poslaneckých náhrad, v exekutivě jsou zase překvapeni, že na ministerstvu obrany nelze nalézt deset volných miliard a převést je do školství.

Nejtěžšími ranami trpí předseda VV Radek John. Od televizního moderátora Moravce se dozvěděl správný počet státních úředníků, reportér Kroupa mu musel vysvětlit slabiny protikorupčního programu véčkařů, od koaličních partnerů uslyšel, že ministr vnitra nemůže úkolovat policii a zadávat vyšetřování konkrétních případů.

Radek John se stal místopředsedou vlády a ministrem vnitra. A aby nevypadl z role, bezelstně v České televizi avizoval, že by příštím policejním prezidentem měl být „náš člověk“, myšleno „z Věcí veřejných nebo nezávislý odborník“. Jeho upřímnost a přímočarost je natolik překvapivá, že jej spisovatel Jiří Stránský označil za většího papaláše, než jakým podle něj byl Paroubek.

Pointou Johnova příběhu se může stát, že jej jednoho dne překvapí reportáž televizních investigativců o děsivých poměrech na vnitru. Viděno z tohoto úhlu, je komplexní koaliční smlouva nezbytnou pojistkou vládních stran před jejich vlastními ministry.

Psáno pro server NašiPolitici.cz