Právě definovat cíl se ukázalo jako největší problém v Afghánistánu i Iráku. Nestačí říct: "Bojujeme proti zlu!" Chceme se stát v Libyi okupační silou a budovat v ní podobný protektorát, jako se o to neúspěšně pokoušíme v Afghánistánu?
Dnes víme to, že naše Evropská politika sousedství byla neúspěšná. Názornou ukázkou našeho selhání byly televizní záběry, které daly nahlédnout do trezorů včerejších vládců plných peněz, šperků a zlata. Tak končila i část naší pomoci. Přikrmovali jsme včerejší establishment a připravovali dnešní "intifádu hladových". Série revolucí v severní Africe dává EU šanci učit se ze svých chyb a začít utvářet novou strategii a novou politiku podpory demokratičtějších režimů. Bude probíhající vojenská akce v souladu s takovým pokusem o nový začátek?
Země, které se dnes účastní vojenského zásahu v Libyi, by proto v žádném případě neměly porušovat mandát příslušné rezoluce č. 1973 Rady bezpečnosti OSN. Pokud bomby padají také na vojenské jednotky Kaddáfího a budovy velení v Tripolisu, tak tím zřejmě opravdu mandát příslušné rezoluce rozšiřují a překračují.
Nebudeme-li se chovat transparentně, můžeme víc ztratit než získat. Protože není jasné, kdo reprezentuje příští vedení země, je třeba úzce spolupracovat s Ligou arabských států. Rozhodující roli nakonec musí sehrát Libyjci samotní. My sami můžeme stěží vnést řešení do těžké situace pouhým bombardováním z nebe. Máme obtížnou pozici a nemůžeme si ji usnadňovat.
V opačném případě vznikne rychle dojem, že tato nová válečná "koalice ochotných" vtrhla do Libye také proto, že někteří politici se potřebovali doma rehabilitovat - předvést sílu publiku ve svých zemích. Pak je tu také možnost, že zase přišel čas, kdy zbrojaři potřebují vyprázdnit sklady munice či předvést konflikt, který pomůže vytvořit prostor pro vývoj nových zbraní. V každém případě je třeba pamatovat, že máme v tomto regionu málo důvěry a nebude vůbec lehké přesvědčit obyvatele arabských zemí, že to, co nyní činíme jako členové Evropské unie či NATO, děláme v jejich zájmu a pro jejich dobro.
Není úplně jasné, v které kanceláři se rozhodlo o této vojenské akci. Nevíme přesně, v které hlavě uzrálo rozhodnutí jít do toho. Není zcela jasné ani operační velení a řízení akce. Je to jen pár dní, co Robert Gates na americké straně vyřkl slova: "Kdo chce po Afghánistánu a Iráku nás hnát do třetí války, je šílenec a měl by se jít vyšetřit." Přesto zanedlouho po tomto výroku začaly padat bomby.
To nejhorší, co by nás nyní mohlo potkat je, pokud by z této občanské války v Libyi se nám podařilo učinit civilizační konflikt Západu s muslimským světem. Šílené by bylo, pokud by si zodpovědní politici Západu neuvědomovali, jak chybný krok v Libyi může mít fatální důsledky pro vztahy s celým regionem. Protože nejde jen o příběh Libye, ale celkový kontext, do kterého patří také události v Jemenu, Sýrii, Bahrajnu, Saúdské Arábii a dalších zemích regionu.
Česká politika asi nemá v této krizi mnoho příležitostí se nějak výrazně předvést. Opatrná a zdrženlivá stanoviska jsou tentokrát snad opravdu na místě. Jen by bylo dobré, kdyby z této libyjské kauzy udělali Alexandr Vondra a Karel Schwarzenberg poučení i pro jiné podobné případy. Budeme čekat, až nám nestabilní Kosovo také jednou podobně exploduje před očima? Budeme stále zavírat oči před pseudostátem ovládaným organizovaným zločinem a obchodem s narkotiky? V kosovské kauze jsme mohli sehrát v minulosti důstojnější roli. Nikdy není pozdě.
Autor je místopředseda ČSSD a stínový ministr zahraničí