Myslel jsem, že tento článek nedopíši. Chtěl jsem napsat přehled největších absurdit naší politiky, ale kdykoli jsem ho měl za skončený, přišla nová absurdita. Jenže absurdity se objevovaly tak rychle, že než jsem stačil tu nejabsurdnější posunout po žebříčku nahoru, už ji přebila jiná. Při nedostatku času mi v tom vznikl absurdní zmatek, a protože některé absurdity nabyly trvalé, klasické hodnoty, tak po opuštění prvního místa žebříčku přešly do kategorie „čestných absurdit“, absurdních evergreenů, které zůstanou přinejmenším do konce polistopadového demokratického režimu, tedy do jeho vystřídání oranžovo-rudým režimem „mírné totality v mezích zákona“. Pak už z nich zbydou jen normality. Než se dostanu k normálním absurditám, tak musím začít seshora - v kategorii čestných absurdit zaujímá druhé doživotní místo skutečnost, že po demokratickém převratu a pádu komunistické totality dostali ve formě odstupného komunističtí bachaři, estébáci, vyšetřovatelé, kontráši a další socialističtí pretoriáni stotisícové odměny v hotovosti na ruku a dodnes mají díky systému příplatků a odměn vyšší důchody než političtí vězni a jiné oběti komunistického režimu. Jestliže někdo neví, co je kontinuita socialistického práva, tak je to především toto. Kontinuita je tedy na úplně prvním, samozřejmě doživotním místě. Na třetím místě v této čestné kategorii je odměna, kterou polistopadoví politici poskytli členům KSČ obecně tím, že jim poskytli výhody, náskok do podnikání a aklimatizaci v novém režimu proti spoluobčanům, když jim ponechali celou síť vazeb, spojení, možnost tunelovat majetek socialistických organizací a konexe z doby jejich socialismu. Ovšem před prvním místem je ještě superpriotní místo, na kterém bezkonkurenčně stojí neuvěřitelná skutečnost, že KSČ, zákonem prohlášená za zločinnou organizaci, nebyla rozpuštěna ani zakázána a bylo jí dovoleno s přidáním jednoho písmene existovat v pluralitním politickém systému, který předtím sama zničila a čtyřicet let jej považovala za nástroj Satana.

Pěkných pár týdnů mi na prvním místě žebříčku normálních absurdit vydržel doktor obojího práva Stanislav Gross, jehož akademickou kariéru v „Ústavu pro zkoumání negativních jevů ve společnosti“ (sic) jsem zprvu považoval za vtipnou novinářskou kachnu; jakmile jsem ale zjistil, že to kachna není, musel Gross na první šprycli. Myslel jsem, že tam čestně zůstane napořád, co by ho přece mohlo přebít? Jak se brzo ukázalo, ani on se nestal klasikem absurdity. Chtěl bych ale předeslat, že takové poslední hlouposti, jako že pan president nepovažuje za porušení své nadstranickosti „jen“ desetiminutovou účast na předvolebním mítinku senátorského kandidáta za ODS, nebo že pan Paroubek prohlásil, že pan Ďuričko je jeho přítel, a poté, že ho nezná, na žebříček vůbec nedávám. To platí i pro slavný výrok Václava Klause před volbami v r. 1998, že ODS nebude po volbách tolerovat menšinovou vládu ČSSD, aby potom s ní uzavřela ještě slavnější opoziční smlouvu. Podobných výroků v české polistopadové politice bylo! To v kontextu české politiky není žádná absurdita, ale normalita. Není to ani lež (nikdo nevěděl, jak volby dopadnou), je to jen starý dobrý Machiavelli; morálka je přece věc proměnlivá a jsou situace, kdy musí jít v politice stranou. Zejména v boji o moc: "Moudrý muž nemůže stát v slově, je-li mu to na škodu a jestliže pominuly důvody, za nichž je dal. Kdyby všichni lidé byli čestní, moje rada by byla špatná. Ale protože nejsou a sami dané slovo neplní, rozumný panovník je nemůže dodržet, byl by sám proti sobě." Na to navazuje další: "Má-li vládce všechny kladné vlastnosti, je krajně nežádoucí, aby se jimi vždycky a za všech okolností řídil. Všeho do času. Jakmile vznikne potřeba opaku, nesmí zaváhat." Aniž tohoto velikána politické morálky studovali, tak vrcholu politické lži dosáhli komunisti. Zápotocký: „…naše měna je pevná, žádná měnová reforma nebude.“ Chruščov: „…na Kubě žádné sovětské rakety nejsou.“

Stejně tak vyřazuji různá prohlášení představitelů KSČM k naší historii, budoucnosti a jsoucnosti, protože to také nejsou absurdity, ale projevy těžké patologie. A nemocní lidé nemají být terčem posměchu, ale objektem zkoumání a léčení. Do této oblasti nepatří jen projevy Davida Ratha, i když on je nesporně pacientem nejtěžším. Z jiných důvodů vynechávám i iniciativu „NE základnám“, protože když jsem viděl její stoupence, jak pod plakáty „STOP RAKETÁM“ volají „Ami go home“ (vysloveno jak napsáno), tak mi jich přišlo líto jako obětí komunistického režimu, který jim zabránil ve studiu výslovnosti angličtiny. Pro definici jevu jako absurdity jsem stanovil, že musí vyvolat reakci adekvátní vyřvávané otázce Jak je to možný? majorem Borovičkou zvanému Malý ďábel z filmu Tankový prapor v podání Romana Skamene: „Jak je to možný, soudruhu?“ Problémy s definováním absurdit mám také pro jejich stranickou příslušnost. I když vycházím ze zásady padni komu padni, přece jen mám jako pravicový volič zábrany rezonovat otázkou „Jak je to možný“ u politiků pravicových stran - zárukou objektivity se však stalo množství těchto absurdit, z nichž už nešlo nevybírat. No, je možné minout takovou osobu, jako je radní pro kulturu pan Ing. Richter, který disponuje pro svůj resort zemědělským vzděláním a navíc, jak sám prohlásil, do divadla nechodí. V důsledku aféry poslance Moravy jsem stanovil další omezující kriterium, jako absurdní nehodnotím projevy osob nezletilých nebo blízkých věku nezletilosti. Mohlo by jim to v další politické výchově ublížit. K těm pravým absurditám patří např. setkání krále lobbingu Šloufa s kancléřem Weiglem před posledními prezidentskými volbami, či spíše zdůvodnění tohoto setkání: gratulace k narozeninám. Dokonce dvakráte, první den gratulant Weigel zapomněl flašku. Při veškeré srandě a mimo hranice absurdity zůstává skutečnost, že se tito dva muži vůbec mohli setkat. Jediným vysvětlením je, že Česko je příliš malé, než aby to nebylo možné a prča nemohla být i v podhradí. Jako absurditu bych se neodvážil zmínit, že snad pan prezident o tomto setkání věděl a tvrzení, že pan prezident svého kancléře za Šloufem poslal, musím vyřadit z hodnocení absurdit, neboť kdyby něco takového mělo být pravdou, byl by to konec demokracie a tím i absurdit v Čechách.

S ohledem na vlastní bezpečnost jsem musel bohužel vyřadit i politické absurdity blízké světu podsvětí a mafie, a proto musím obezřetně filtrovat výroky pana Paroubka, abych nenarazil. Při velkém výběru, který jeho rétorika skýtá, však ani tady nelze nevybrat. Stálé místo na žebříčku totiž zaujímá jeho postarší prohlášení, že pokud jde o obecné vzdělání, je ochoten si to rozdat v Česku s kdekým. Konečně má na to sexy mozek – což samo o sobě také stojí za příčku. Pokud jde o bratra náměstka z RáJe, ještě jsem nezařadil poslední absurditu z jeho úst, že by si přál, aby při jeho odchodu z politiky lidé plakali. Zřejmě si neuvědomil, že mnozí pláčou již nyní z toho, že vůbec v politice je. Ovšem pohřeb Václava Kočky ml. jsem již z důvodu piety vynechal úplně, i když ta analogie se sv. Václavem mě trochu sváděla. Mluvíme-li o Václavovi, k zařazení do řebříčku svádějí i některé výroky pana exprezidenta, zejména ty se vztahem k minulosti, přesněji ke KSČ, StB apod. Ale pan exprezident má na svoje názory právo, sám si to v té minulosti od nich užil, a tak má i právo odpouštět a známkovat. Mě však agenti, jejichž informace mě zanášely do smolných knih StB, na rozdíl od něj zajímali, už proto, abych jim mohl říci, co si o nich myslím, a příště s nimi nešel na pivo. A také abych věděl, who is who, až obnoví svoji činnost v oranžovo-třešňovém Česku. Ale to už není absurdita, ale holá skutečnost. Nesmím zapomenout ani na druhého Václava prezidenta. Prohlašovat, že za EU není jiná alternativa, a útočit, nyní už bezhlavě, proti ní, je absurdní. Navíc i kontakt s lidmi, kteří jsou bezpečnostním rizikem ve své zemi? Je možné ale za absurditu považovat projevy chování odpovídající psychologickému „ustrojení“ autora? To věděl i vévoda Francois de la Rochefoucauld, když napsal: „Mýlí se ti, kdo si nepřipustí, že by se mohli mýlit.“ …“Zdravý rozum má ovšem jen ten, kdo má stejné názory jako já.“ Takovými a podobnými názory autor nic nepředstírá, jsou mu vlastní a navíc jim i sám věří. Antonín Novotný to ve svém sporu s odbojnými komunistickými spisovateli v r. 1967 vyjádřil geniálním výrokem: „…podíval jsem se na to znovu a vidím, že pravdu mám já.“ Skutečnost, že absurdita přestává být absurditou, protože se za absurditu z bezpečnostních, politických důvodů nebo pro nebezpečí urážky jeho majestátu nehodí, už není absurdita, neboť, řečeno fyzikálně, přejde ze skupenství pevného do skupenství plynného – zkrátka vyšumí.

Absurdní je ale i skutečnost, že čeští politici se neomlouvají za své absurdní výroky ani za své lži, protože vědí, že by to ani nestihli, neboť je hned přebíjejí další absurdity. Václav Havel jistě netušil, že svým polistopadovým vstupem do politiky připraví podmínky, aby pro něj česká politika napsala největší absurdní drama jeho života. To vyvrcholilo zatím poslední absurditou, která definitivně sesadila Standu Grosse z první příčky. Václav Havel totiž nyní před posledním výročím 17. listopadu prohlásil: „…někdy se mě zmocňuje pocit, zda jsme to všechno nedělali zbytečně. Najednou jako by se části obyvatelstva zastesklo po pevném východním objetí.“ Ano, komunisté se vracejí k moci, pane prezidente. Nesmělo se jim přece nic stát. Řekl jste tehdy, že nebudeme jako oni. Toto vaše dnešní zklamání, že oni nejsou jako my, je pro mě absurdnější než proslulá upřímnost Stanislava Grosse.

Setkání hejtmana Palase se starými soudruhy - jeho novými spolupracovníky na krajském hejtmanství - je nyní na žebříčku na druhém místě. Co si asi řekli? Čest práci? Jak si říkají? Soudruhu, nebo bratře? Vezmeme to zase po bolševicku do rukou? A kdo koho opravdu mistruje?

Na třetím místě je pedagogické poučení Jiřího Paroubka, že si na komunisty zvykneme. I když je pravdivé (ještě jsme si přece neodvykli), je přesto absurdní. Ukazuje se, že čím větší pravdivost, tím větší absurdita. S přibývajícím se podílem komunistů na moci však již nepůjde o absurditu. Snad ještě jako absurdita zazvoní, až se dostanou k moci úplně, ale to bude již jen absurdní odvar. Vlastně to již nebude smět být absurdita. S konečnou platností nastane konec absurdit v r. 2013, po zvolení Jiřího Paroubka prezidentem a jmenování nové vlády za předsednictví Davida Ratha s Vojtěchem Filipem jako ministrem vnitra.

Ještě před lety bych bachaře-mlátičku Vondrušku dal na první místo, ovšem dnes mi fakt, že komunistický mučitel je úctyhodným, z našich peněz placeným poslancem, tak absurdní nepřipadá. Spíše jako logické dovršení sametové revoluce. Ovšem kdyby tak ještě ve vězení mučil Václava Havla, bylo by to pikantnější a kolorovalo by to pak absurdně jeho slavná sametová hesla.

Je otázkou, nakolik lze považovat za absurdní výrok pana prezidenta, že se považuje za disidenta Evropské unie, když s pojmem disidentství neoddělitelně souvisí odpor vůči represi s možností její odvety. Protože jde ve skutečnosti jen o sametové disidentsví, nelze to uznat za absurditu. Absurdita nejsou ani šestery drahé hodinky pana primátora za půl mega s jeho předchozím výrokem, že by si jako šetřílek drahé hodinky nikdy nekoupil. Pojem běžné a každodenní, i když nepolitické lži nelze podle mého názoru charakterizovat jako absurditu, co by potom byla lež?

Zajímavou kategorií jsou absurdity pokrytecké. Miroslav Macek je po svém vynuceném odchodu z politiky jejím arbitrem. Jeho poslední rady ODS jak a s kým dál a výklady o politické morálce přicházejí od člověka, který se nejen pro svoji dobu stal symbolem spojení politiky s byznysem, tedy něčeho, co se stalo morem české politiky a vůči čemuž ODS vyhlásila boj. Řekl bych dokonce, že se stal otcem zakladatelem (obnovitelem) pekuniární, demokratické české politiky, vycházející ze starého socialistického principu: „Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu.“ Ovšem, do dějin vstoupil i pozitivní absurditou. Jeho pohlavek Rathovi si vychutnal i jeho největší odpůrce. Proč absurditou? Protože ČSSD v jednom kuse mluvila o jeho zbabělosti, když dal Rathovi „facku zezadu“. Jak si pamatuji z dětství, tak pohlavek jsem vždy dostával zezadu! Problémem někdy jsou absurdity kontradiktorní, jako je např. ta z posledních dní - tvrzení našeho pařížského velvyslance Pavla Fischera a ministra pro evropské záležitosti Alexandra Vondry o falešnosti záznamu ze schůzky Sarkozy-Topolánek, když tento záznam potvrdil sám premiér Topolánek a omluvil se za něj ministr Schwarzenberg. Je to ale absurdita, když není třeba zařvat „Jak je to možný?“, ale jen si povzdechnout: „Zatraceně, to jste se nemohli domluvit?“ Nejsme přece blbci! Samotný pojem absurdní může ale leckomu připadat absurdní. I legendární mjr. Terazky se na něj ptal: „A povedztě mi, Kefalín, čo vy si představujete pod takým slovom absurdný?“