Jako bych přímo slyšel povzdech Ministerstva pro místní rozvoj poté, co vyšlo najevo, že o státní půjčku na bydlení pro mladé rodiny obdrželo ministerstvo pouze celé dvě žádosti.

Jako bych to slyšel: „Ach ti mladí. Oni jsou tak nevděční a vůbec nevědí, co je pro ně nejlepší. My jim tady alokujeme 100 milionů korun, vymyslíme skvělou státní půjčku a oni nemají zájem!“

Jsou ale mladí v tomto případě skutečně tak nerozumní a nevděční? Když tedy pomineme fakt, který je v době založené na informacích zcela zásadní, totiž že se Ministerstvu pro místní rozvoj podařilo program po celou dobu jeho existence více méně bezchybně utajit, a drtivá většina mladých tak o této příležitosti nic netuší, je třeba se zamyslet také nad nastavením podmínek pro poskytnutí půjčky.

Úvěr, který by měl být údajně především pomocí sociálně slabším, v lepším případě nenabízí nic moc nad rámec běžných komerčních hypoték, v tom horším právě sociálně slabším žadatelům vysloveně hází klacky pod nohy. Například už jen tím, že žadatelé musí být schopni dát nejméně 10 % nákladů na pořízení nemovitosti ze svého a samotný úvěr v maximální výši 600 tisíc korun může pokrýt nejvýše 50 % ceny. Zájemci o státní půjčku si tak stejně musí na zbývající část ceny půjčit u některého komerčního subjektu.

Navíc, ruku na srdce, co si za 600 tisíc korun člověk na realitním trhu v dnešní době pořídí? Nedávno jsme v Ekospolu spočítali, že cena nového bytu kvůli liknavosti úřadů a špatné legislativě nesmyslně složitého stavebního práva vzroste za dobu schvalování úřady zhruba o deset procent. U bytu za 3,5 milionu korun tak kupující zaplatí o 350 tisíc korun více. Zdá se, že většinu státní půjčky by v takovém případě spolkla „kompenzace“ navýšení ceny bytu způsobené právě pochybeními státu.

Nepomohlo by tedy mladým rodinám – ať už těm, které jsou na tom finančně obstojně, či těm sociálně slabším a nakonec vůbec celé naší společnosti – především zjednodušení povolovacího systému staveb? Podpora dostupnosti bydlení je určitě záslužná a chvályhodná věc, ale je to právě neochota politiků řešit děsivý systém českého stavebního práva, které povolování nových staveb neúměrně protahuje, v konečném důsledku zdražuje a dělá bydlení pro řadu rodin méně dostupným. Developeři totiž kvůli českému legislativnímu Kocourkovu nestíhají uspokojovat vysokou poptávka po novém bydlení, a ceny bytů tak letí vzhůru.

Kvůli vyšším cenám pak musí v pronájmu zůstávat řada rodin, které by se jinak rozhodly jít do vlastního. I když je v zásadě jakákoli podpora bydlení pro mladé rodiny krok správným směrem, stát by se měl zasadit také o to, aby se bydlení stalo obecně dostupnějším. A toho dosáhne zrušením nesmyslných předpisů, které bytovou výstavbu brzdí a výrazně prodražují.

A pokud jde o státní půjčky na bydlení, zdá se, že čeští mladí si dovedou dobře spočítat, co je pro ně opravdu výhodné, a že trh sám dokáže odlišit dobré nápady z dílny našich zákonodárců od těch, řekněme, ne úplně domyšlených.