Mirka Topolánka rozhodně nikdo nemůže řadit mezi trpaslíky. Na právě skončeném kongresu ODS se rozhodl dokázat, že není malým ani cílem, který si klade. Rozhodl se předstoupit před sjezd s vizí velmi obtížného řešení povolební situace a s projevem tak otevřeným, jak si jenom mohl dovolit. Díky tomu získal mandát vstoupit na velice tenký led a z kongresu odešel rozhodně silnější, než kdyby jednání o vládě otevřel až příští týden. Nevím, jaký je poměr mezi delegáty, kteří pochopili jeho záměr, těmi, kteří mu prostě věří, a těmi, kteří jednoduše neviděli jinou alternativu a volili z rezignace. Skutečností je, že hlas, a tedy i důvěru pro svůj záměr, dostal od sedmdesáti procent delegátů.

Má-li splnit svoji misi podle zadání, které dal sám sobě, stačí mu dosáhnout dvou dílčích cílů. Tím prvním je přimět obě malé strany, lidovce a zelené, aby ve vlastním zájmu držely basu a nepokusily se o podraz, neboli separátní dohodu s Paroubkem. Za to jim slibuje volby ve vhodném okamžiku, ve chvíli, kdy všechny tři strany budou mít reálnou šanci posílit na úkor ČSSD. Do těchto voleb nabízí podíl na moci. Podíl takový, jaký si tyto tři strany dohodnou mezi sebou a jaký společně uhájí proti ČSSD.

Tím druhým je přimět ČSSD ke kapitulaci. Jak jinak si vysvětlit slova, že nechce velkou koalici ani její sestřičku opošku? Dohoda o vzniku vlády v tomto pokusu nemůže být tedy uzavřena s ČSSD v této podobě a za představ, které v tuto chvíli prezentuje Jiří Paroubek!

Brnkačka. Už vidím Jiřího Paroubka, jak zmožen tíhou argumentů přiznává své škůdcovství a zasažen střelou pravdy odchází (slovy klasika) zdechnout do houští. Jen nechápu, proč to v tom případě neudělal hned čtvrtého června.

Jestli může obě malé strany něco přesvědčit o ceně výše zmíněné basy, je to pouze a jedině zřetelný vývoj v rovnováze sil mezi ODS a ČSSD. K tomu řešení má Topolánek na své straně strategickou iniciativu a všechny zbraně, které mu dal do rukou president tím, že jej napodruhé jmenoval premiérem. Krátce a zřetelně, Mirek Topolánek má času dost. Nikoli sice neomezeně, ale přesto dostatečně, aby nemusel se sestavením své druhé vlády spěchat. Do dosažení dohody o vládě pak bude trvat válečný stav se všemi důsledky pro stranu slabší, čili ČSSD. Znamená to především rušení trafik a likvidaci stranických agentur, které ČSSD za osm let svého vládnutí přičinlivě ve státních orgánech budovala. Znamená to ostatně i hrozbu pro trafiky lidovecké a trafiky, které zdědili zelení po svých starších příbuzných pravdy a lásky.

Dvouměsíční fungování Topolánkovy exekutivy, důvěra-nedůvěra, znamenalo v ČSSD takové pozdvižení, že Jiří Paroubek byl donucen změnit přístup k ODS alespoň navenek. Vůdce ČSSD není schopen díky situaci ve vlastní straně dále držet zatím úspěšnou taktiku sedět jak Budha a čekat, až se bouře přežene. Kdyby to vydržel, dostal by šanci získat ve třetím pokusu bez několika zabloudivších lidovců důvěru pro svoji vládu. Musí si tedy demokraticky vybírat na grafu, který právě pro něj Topolánek na kongresu namaloval: čím dříve volby, tím méně programových ústupků, čím delší čas na možné vzpamatování socialistů, tím ostudnější kapitulace a výraznější ústupky v programové oblasti. Buď čestný výprask zjara, nebo ztráta tváře budované na kampani ODS mínus a výhled na volby s ještě větším propadem. Než tohle Paroubkovi dojde a vybere si, Topolánek má čas!

Problémem, který vedení socialistů bude řešit jen obtížně, je, že důsledky desocializace státní správy nedopadají přímo na hlavu stranické věrchušky, ta je dostatečně imunizována ve sněmovně. Zasahují však osoby, jejichž prostřednictvím ČSSD uplatňovala svůj vliv a kterým poskytovala politické krytí. Jiří Paroubek není schopen plnit svoji část dohody vůči osobám, kterým je zavázán! Na jednotlivé struktury socialistů tak tlak modré administrativy dopadá různě. Díky tomu je pozice různých stranických klik oslabována vnějšími vlivy diferencovaně, pyramida moci, shora montovaná Paroubkem, se boří, maršálské hole v tornách vojínů se začínají připomínat. Jestliže vůdce strany není schopen plnit své sliby, ztrácí oprávnění držet diktátorské pravomoci i sílu je uhájit. Socialistům tak hrozí návrat k postzemanovské válce všech proti všem, jenom za záchranu alespoň trosek osobních pozic.

Pokud bude Paroubkovo váhání trvat příliš dlouho, od ČSSD se může pod jakoukoli ušlechtilou záminkou odštěpit jakási Unie socialistické svobody. U té by pak Topolánek mohl nalézt hlasy, které mu právě dnes ve sněmovně chybí, pro stabilní řešení do nových voleb. Pak by měl ovšem Bohumil Doležel důvody dlouho psát o tom, jak hegemonem levice nejspíš budou komunisté, protože v takové situaci by rozepřené prvočinitele bývalé ČSSD do kupy neslepil nejspíš ani důchodce z Vysočiny.