Až budou stateční proklínači opoziční smlouvy doopravdy hledat politického kšeftaře s nulovým studem a ochotou pro vlastní zájem zobchodovat cokoli, neměl by jim Jiří Paroubek vypadnout z oka. Nedělá to poprvé a zcela jistě ani naposled.

Současná situace vznikla, když Paroubek prohrál v prosinci svoje vysoké sázky, do kterých bral jako rukojmí celou zemi. Skončil jako řadový poslanec za skrytých, možná otevřených úšklebků těch, kteří mu to přáli. Situace ve sněmovně pak zůstala v rovnovážném bodě. Vlčkova rezignace bez předchozí dohody o jeho nástupci by znamenala spíše nahrazení Janem Kasalem, než Miroslavou Němcovou, Paroubkovy šance by silně připomínaly nulu. Vládní koalice by jistě ráda obsadila post předsedy sněmovny vlastním člověkem, není však připravena vyvolat spor o to, zda má zdaleka nejsilnější koaliční strana „vyváženě“ ustupovat vždy hladovému silově klidnému trpaslíkovi. Zablokování „prozatímního“ Vlčka v předsednickém křesle má ostatně také svoji hodnotu. Pozici Jiřího Paroubka oslabuje, vytváří napětí v poslaneckém klubu ČSSD a případné vyvření na povrch by mohlo posílit „čtvrtý koaliční subjekt“, jihomoravské duo Pohanka – Melčák.

Přežití Topolánovy koalice se může zakládat pouze na dvou možných strategiích. Tou první je jasná hranice mezi koalicí a opozicí. Jejími tmelícími faktory je neochota zelených jít do koalice s KSČM a trauma ze srpnové dohody Kalousek-Paroubek mezi lidovci. Tou druhou možnou strategií je trvalý šach malým koaličním partnerům hrozbou velké koalice v jakékoli formě. Topolánek používá strategii první. Druhá strategie, která relativizuje hranici mezi opozicí a koalicí, by snadno mohla vzbudit lidovecké a zelené pokušení zkoušet to samé. ODS je sice nejsilnější parlamentní frakcí, ale v případě tahu na Strakovku je jednota devadesáti osmi poslanců ČSSD a KSČM nerozborná jak přátelství československého a sovětského lidu.

ČSSD nepochybně potřebuje dořešit důstojné místo pro svého předsedu. Potřebuje to dořešit i Jiří Paroubek, ať hlavní důvod spočívá ve zbytnělém egu nebo hubnoucí peněžence.

Pokud by s tímto návrhem, dohodou o toleranci vybraných (především zahraničněpolitických) témat za obsazení předsednického postu pro Paroubka přišla ČSSD vloni v létě, dosáhla by takového ujednání velmi snadno a mohla by se dokonce tvářit státotvorně. Dnes je situace jiná. Koalici v zásadě vyhovuje a ČSSD v ní trvale tahá za kratší konec provazu.

Státní administrativa prošla čistkou. Zasloužení straničtí koryfejové s oranžovými kravatami ministerstva opustili. Směska jejich nástupců v některých případech (například ministerstvo zdravotnictví) znamenala výrazné zlepšení, v ostatních (ministerstvo školství) alespoň razantní dietu pro ČSSD a jejich kamarády. Nyní se chystá vytvoření (údajně dočasné) administrativy pro zvládnutí českého předsednictví EU. I při proklamované dočasnosti půjde o prestižní místa, z nichž si každý odnese spoustu zkušeností a dobře využitelných kontaktů. Odborníky do těchto pozic rozhodně nepřehazujeme vidlemi, jen naiva by si však myslel, že známá a úzká vazba na ČSSD může kterémukoli uchazeči prospět. Paroubkův návrh ve skutečnosti znamená:

1. Pusťte mne osobně ke korytu
2. Vraťte nám podíl na kontrole státní administrativy, hlavně té lukrativní

My vám za to slíbíme, že Rath si před každým proslovem dýchne hélia a když budete moc tlačit, tak s ODS, malým na vztek, uzavřeme dohodu, že i toho Klause zvolíme!

Přestože volba prezidenta údajně není součástí Paroubkovy licitace, nepochybně ji do vyjednávání vnese. Neklause už mohou dodat jedině Marťani a pokud v tajné volbě někteří sociální demokrati Klause podpoří, může to Paroubkovou pozicí znovu otřást. Dobrý důvod, který by mu dovolil vydávat Klausovo zvolení i za svoje vítězství, by se mu hodil. Stejně tak by se mu hodilo zcela jisté brečení zelených, kteří dnes sice s ČSSD o společném kandidátovi jednají, ale od ODS by to byl nepochybně projev maximální arogance.

Ustupovat ČSSD jako celku kvůli hlasům pro Klause by nemuselo prospět ani ODS uvnitř. Zde sice nikdo nahlas nepochybuje o potřebě druhého Klausova presidentského období, ale cena zaplacená za přeměnu dnešní velmi vysoké pravděpodobnosti v Paroubkem garantovanou jistotu, by se předmětem bouřlivých diskusí a úvah zcela jistě stala. Individuální motivace jednotlivých volitelů je politicky mnohem přijatelnější a byla úspěšná před pěti lety, kdy Klausova výchozí pozice byla mnohem horší a operační prostor opoziční ODS mnohem užší.

Pokud jsem ve své úvaze nepřehlédl něco podstatného, dohoda s ČSSD v tuto chvíli není v zájmu ODS ani v zájmu koalice. Protože pochybuji o užitečnosti bezskrupulózních politiků typu Jiřího Paroubka pro jakoukoli zemi, domnívám se, že taková dohoda není ani v zájmu této země.