Malé připomenutí pro srovnání

Když v dubnu 2005 podal ministerský předseda Stanislav Gross demisi, což stejně jako dnes znamenalo pád celé vlády, bylo vše vyřešeno během několika hodin. Ještě téhož dne (25/4) byl funkcí premiéra a sestavením nové vlády pověřen Jiří Paroubek.

Prezidentem byl tehdy Václava Klaus. Tentýž Václav Klaus, který po demisi Petra Nečase poslal vzkaz svému nástupci. Prostřednictvím médií Miloši Zemanovi poradil, aby se s výběrem nového šéfa kabinetu neukvapoval.

Před oněmi osmi lety, kdy byly už tak nenormální politické poměry v naší postkomunistické demokracii ještě o něco málo normálnější, bylo ledacos jiné než dnes. Na první pohled patrný rozdíl: nejsilnější vládní strana ČSSD měla koho nabídnout, a to prakticky okamžitě. Říká se, že štěstí přeje připraveným. Sociální demokraté připraveni byli. Hlavu státu (ačkoli i Václav Klaus podléhal občas pokušení vykládat si ústavu po svém – učeně řečeno extenzivně) ani nenapadlo uvažovat o nějakém panu Rusnokovi a "vládě odborníků" (což je samo o sobě nesmysl – zejména podíváme-li se na dosavadní Rusnokovy nominanty, ale to je námět na docela jiný příspěvek). Situaci mu usnadnila schopnost tehdejší kolalice (ČSSD + KDU-ČSL + US-DEU) rychle a smysluplně se domluvit na pokračující spolupráci, jakož již zmíněná schopnost ČSSD okamžitě vygenerovat Grossova nástupce. Plamenné řeči o předčasných volbách by byly v té době irelevantní. Nový Paroubkův tým prošel úspěšně hlasováním o důvěře (13. května 2005), byť těsným poměrem 101:99, což v naší parlamentní matematice není po vzniku samostatné ČR nic neobvyklého.

Jen pro úplnost dodejme, že vláda Jiřího Paroubka odstoupila až po sněmovních volbách 2006.

V čem se z formálního hlediska, pomineme-li morální dimenzi celé věci, liší vládní krize kolem odstoupení Nečase s krizí vyvolanou odstoupením Grosse? ODS nebyla personálně připravena na odchod svého dvojšéfa (vlády i strany) – a tudíž neměla štěstí. Ani situace ve stávajím vládním trojspřeží není ideální a troufnu si tvrdit, že v něm panují horší vzájemné vztahy než mezi trojkoalicí za časů Grosse a Paroubka. Nehledě k tomu, že vše, co souvisí se stranou LIDEM, rozhodně není vzorem křišťálově čistého modelu liberální demokracie.

Nejsem ani tak naivní, aby věřil tomu, že i kdyby ODS okamžitě navrhla někoho, kdo by jednak nepředstavoval variantu vytloukání klínu klínem (koho honem za paní Němcovou na "umpire" křeslo v dolní komoře) a jednak by byl přijatelný pro zbývající koaliční partnery (jenomže, kde vzít a nekrást), nepostupoval by prezident Zeman stejným způsobem. K tomu mu stačí jeden rádoby vtipný bonmot, jeden aligátoří úsměv – a vše je dokonale zdůvodněno. (Kam jste dali rozum, ctihodní voliči-vítězové ve druhém kole přímého hlasování?)

Leč: když nic jiného, měla by nejsilnější vládní strana alespoň čisté svědomí, že nic nezanedbala a pro záchranu "stávajícího koaličního půdorysu" udělala maximum. Tím, jak si občanští demokraté před Nečasovou demisí a zejména po ní počínali, do jisté míry usnadnili prezidentovi použít "variantu Rusnok".

Kalouskova otevřená kritika prezidentova počínání nepostrádá svoji logiku, nicméně na adresu všech tří odcházejících koliačních stran je třeba říci: občas nezaškodí zamést si před vlastním prahem.

Jistě: dvakrát do stejné řeky vstoupit nelze. Čas od času je ale užitečné zalistovat v naší polistopadové historii. Pro porovnání a poučení.