POLITICKÁ KULTURA: Už se nedivím, ale cítím se divně
Už se nedivím, když:
1) se poslanci a politici vzájemně hrubě až vulgárně urážejí na půdě Parlamentu před diváky na galerii a prostřednictvím televizních kamer i před televizními diváky;
2) politik, či vysoce postavený manažer odejde bez omluvy v průběhu televizní debaty s gestem těžce uraženého, protože neumí, nebo nechce odpovědět na pokládané otázky, či se debata nevyvíjí podle jeho představ, nebo je mu jen nepříjemná;
3) opozice vyvolá hlasování o nedůvěře vládě téměř okamžitě poté, co je vláda jmenována;
4) je kdokoliv, kdo se vyjádří proti světovládné politice USA považován za obdivovatele Ruska, jako kdyby v takovém případě bylo možné jen binární rozhodování správně/špatně;
5) se umělci zasvěceně a ostře vyjadřují „kdykoliv ke všemu“, protože kdekdo z nich si už zahrál politika či dokonce prezidenta, což ovšem zdaleka neznamená, že by v reálu ve stejné roli obstál;
6) jsou kvůli i zcela bagatelní záležitosti svolávány demonstrace, a to dokonce „největší za dobu trvání České republiky“;
7) se stávkuje kvůli chystané změně financování ČT a ČRo údajně „z obavy o ztrátu objektivity informací,“ byť nezpochybnitelnými fakty je, že veřejnost se doví jen to, co říkají media – tedy jaký mediální obraz je veřejnosti předkládán; že media vybírají témata a události, kterým dají prostor, čímž určují, jaká témata má společnost považovat za důležitá; že způsobem, jakým je zpráva podána (výběr titulků, hudba, obrazový materiál, tón hlasu moderátora) podsouvá lidem, jak mají událost či politika hodnotit; že politické strany a PR agentury pracují s médii cíleně tak, aby získaly popularitu; že se média vlichocují do přízně vlád a EU prezentováním vládních (unijních) materiálů jako faktů, bez jakéhokoliv kritického komentáře; že novináři loajální k vládě získávají od politiků exkluzivní rozhovory, zatímco kverulanti nemají na tiskové konference přístup; že redakce vynechávají investigativní reportáže o vládních (unijních) skandálech; a že osvědčení novináři přecházejí na pozice mluvčích politických subjektů a vlád, čímž se hranice mezi žurnalistikou a PR stírá. Způsob financování veřejnoprávní ČT a ČRo je tak až to poslední, co může objektivitu veřejnoprávních medií ovlivnit;
8) jsou do všech protestních pochodů, demonstrací a shromáždění vtahováni studenti, nikoliv pro jejich pevná stanoviska, ale protože jsou schopni rychlé a masové mobilizace;
9) atd., atd.
Z uvedených nahodile vybraných případů se cítím divně, neboť dokumentují jak katastrofální úpadek politické kultury; tak nepřehlédnutelný fakt, že co je deklarováno jako boj za demokracii, je ve skutečnosti veřejné prosazování nedemokratických postupů.
Demokracie není jen mechanizmus jak má politika fungovat, ale i způsob myšlení, respekt k právním normám a úcta k pořádku. Menšina musí ctít názor většiny a podřídit se. Pokud menšina nerevoltuje za změnu režimu (změna režimu není demonstracemi požadována!), ale vyžaduje odstoupení většiny a její nahrazení menšinou, nebo odstoupení většiny od jejího názoru či záměru, není to demokratický postup, ale anarchie, nebo pokus o palácový převrat, alias puč.